Zajatkyně Mafie

48. Kapitola

,,Slečno zachovejte klid a jen zhluboka dýchejte." přikazuje mi doktora, které ani hlavu nevidím, jelikož ji má zapíchnutou mezi mýma nohama. Peterova matka mi drží ruku, kterou ji po každém zatlačením děsně sevřu.
,,Vždy, když vám řeknu zatlačíte." informuje mě doktorka. Jen přikývnu. Zhluboka dýchám, nádech-výdech.
,,Tak zhluboka se nadechněte a s výdechem pořádně zatlačte, jste krásně otevřená. Takže by to mělo jít hladce." tato ženská mi sděluje naprosto vše. Pořádně zatlačím.
,,Dobré...a znovu." vždy mě nechá vydýchat a pak zatlačím. A tak se to opakuje ještě chvilku.
,,Už vidím hlavičku řekne radostně." v tu chvíli se mi částečně uleví.
,,Teď zatlačte, jak nejvíce dokážete a já vám dám pokoj." pořádně se nadechnu a ze všech sil zatlačím, připadám si, jak kdybych běžela maraton. Ale najednou uslyším dětský pláč, který připomíná spíše křik. Ulevím si, nejraději bych dala nohy k sobě, ale pořád je mám do praku.
,,Je to holčička." informuje mě sestřička a nese ji umýt.
,,My vás mezitím zašijeme, dáme vám stehy, které se časem vstřebají, aby jste je nemusela chodit vytahovat." jen přikývnu a spokojeně odpočívám. když mě konečně dají tu malinkatou do náruče. Vidím Petera"" Je mu tak podobná. Ukápne mi slza, kdo ví, jak na tom je.
,,Je nádherná." řekne Peterova matka a pohladí ji po hlavičce.
,,To je." přikývnu.
,,Jak se bud jmenovat?" přiletí udýchaná sestřička.
,,Sophie." řeknu bez rozmyšlení. Chtěla jsem Jessicu, ale Peter chtěl Sophie, tak jí bude mít.
,,Krásné jméno." přikývne Peterova matka.
,,Můžu?" objeví se ve dveřích Peterův otec, jen přikývnu, jsem velmi ráda, že ho vidím.
,,Jak je na tom?" zeptám se hned.
,,Je stabilizovaný, ale nechávají ho v umělém spánku." řekne smutně.
,,Je nádherná." usměje se na Sophinku.
,,Zavoláme tvým rodičům a všem jim řekneme, ty si odpočiň. Potřebuješ to." oba společně odejdou z pokoje. Byla jsem ráda, že jim zavolá on sám, nerada bych to s nimi řešila.
,,Tatínek musí být silný. Aspoň kvůli tobě." pohladila jsem ji a dala ji pusinku, cítila jsem, že mi po tváři sjíždí slza.
,,On to zvládne. Věřím mu." zašeptala jsem. ,,Víš Sophinko, tvůj tatínek je ten nejsilnější chlap na světě." v tu chvíli slzy tekly proudem. Položila jsem Sophinku do postýlky vedle mé postele. A zavolala sestřičku.
,,Můžu jít navštívit svého muže?" zoufala jsem se ji zeptala.
,,Na chvilku." pohrozila mi a já přikývla. V té děsné noční košili, kterou jsem dostala, jsem se vydala do chodeb nemocnice. Aspoň že mi s ní netrčí zadek. Našla jsem jednotku intenzivní péče. U sestřičky jsem se ohlásila a ta mi dovolila za ním ne chvíli jít. Dostala jsem roušku a nějaké děsné oblečení, jestli se to tak dá nazvat, které mi pomohla sestřička zavázat zezadu.
,,Děkuji." zašeptala jsem a otevřela dveře od pokoje. Ležel tam tak bezvládně na posteli, jak kdyby to nebyl on. Dýchal pravidelně a vypadal, jak kdyby spal a byl hrozně unavený. Obličej měl celý bílý, vždy byl snědší, ale najednou, jak kdyby úplně zbělal. Posadila jsem se vedle něj a chytla ho za ruku. Měl na sobě napojených tolik přístrojů a každý na něco jiného.
,,Jdu ti říct, že se nám narodila dceruška. Tvoje malá princeznička. Jmenuje se Sophinka, jak sis přál a je nádherná. Už se těším až ji uvidíš." pousmála jsem se. Oči mě zase začali pálit.
,,Buď silný." vzlykla jsem. ,,Musíš být silný. Kvůli Sophince, ona tatínka potřebuje a já potřebuji manžele." zašeptala jsem. Nevydržela jsem, nejsem silná...propukla jsem v silný pláč.
,,Vím, že by jsi nechtěl, abych tu bečela." pohladila jsem ho po vlasech. Byly tak jemné, jak si je pamatuju.
,,Promiň, musím jít..." odmlčela jsem se na chvilku. ,,Za Sophinkou." zalhala jsem. Potřebuji jít od něj pryč, dohání mě k šílenství, vidět, jak ten silný muž tu leží a jeho život závisí na spoustě přístrojů.
,,Buď silný." zašeptala jsem na posledy a skoro utekla z jeho pokoje. Rychle jsem si sundala obleček, který jsem vyfasovala a utekla na záchody. V zrcadle jsem uviděla slabou ženu, která před chvílí porodila krásnou dceru. Měla by jsem být šťastná, jenže to by nesměl můj muž bojovat o život.
,,Proč já?" zavzlykala jsem a opřela se o umyvadlo.

Omlouvám se, že kapitola vyšla až po tak dlouhé době. Snad chápete, že návrat po tak dlouhé době do školy, není zrovna nic příjemného. Hlavně když se rozhoduje o tom, aby jste se dostali na školu. Musím na sobě teď hodně zapracovat, ale na příběh se budu snažit najít aspoň chvilkami čas. Včera a dnes jsem zůstala doma, jelikož jsem nemocná, tak jsem si chvilkami ukradla čas na psaní.
Snad se Vám kapitola líbila.