Zajatkyně Mafie

49. Kapitola

,,Dobrou noc beruško." pohladila jsem spící Sophinku po vláskách. Vlezla jsem si do nemocniční postele a spokojeně usnula, sama jsem se divila, že zvládnu po tom všem, tak rychle usnout. Ale byl to vyčerpávající den. Najednou se postel pod něčí váhou prohne.
,,Petere." otevřu oči.
,,Nejsem Peter." uslyším ten oplzlý hlas, který mi nahání hrůzu.
,,Frederiku." vydechnu. Hlas se mi třeba a pohledem zavadím o jeho hrozivý obličej, na který doléhá trocha světla z venku.
,,Si mě i pamatuješ." zasměje se. Jen přikývnu, tělem mi projde zima a tělo mi pokryje husí kůže. Je to nepříjemný pocit.
,,Je krásná." řekne a podívá se na Sophinku, která leží v postýlce a v pusince žmoulá dudlík. Polknu na suchu a nic neříkám, nikdy jsem neměla takový strach.
,,Podobá se mu..." dodá. Jeho oči jako by najednou potemnily. Můj strach se každou minutou zvětšuje. Nevím, co mám dělat. Pomalu si stoupne a přiblíží se k postýlce.
,,Nech ji." řeknu chraptivým hlasem.
,,Ještě jsem ji nic neudělal..." nakloní se nad postýlku a dotkne se ji. Mám pocit jako by ji tím nějak ublížit. V tu chvíli Sophinka začala hrozně plakat. Pomalu jsem si stoupla a přiblížila se k postýlce a k němu. Čím blíž jsem u něj, tím horší mám pocit. Vezmu Sophinku do náručí, během chvilky se uklidní. Nechci ji pustit, nechci, aby se ji ještě dotkl. Posadím se s ní na postel a skenuji ho pohledem.
,,Taková dokonalá rodinka." zasměje se. ,,Jen vám tu chybí tatínek."
,,Za to můžeš ty hajzle!" skoro až zakřičím a Sophinku chytnu ještě o trochu pevněji. Aspoň ji musím ochránit.
,,Jsi celkem drzá." přiblíží se ke mě a dýchá mi u obličeje. Snažím se uhnout pohledem, ale vůbec to nejde. ,,Se divím, že si Peter vybral zrovna tebe. Vždy měl rád, když si mohl vyskakovat. Ne holku, která mu říkala, co má dělat." pokřivil obličej.
,,Neznáš ho. Je jiný." cítím v očích slzy, ale nedávám to znát na sobě. Musím být silná!!
,,Znám ho lépe než ty. Vyrůstal jsem s ním, byli jsme jako bratři. Do té doby než mě málem nechal zdechnout." cítím jak se v něm hromadí zlost.
,,Proč si tady?" změním téma.
,,Málem bych zapomněl, děkuji za připomenutí." zasměje se. ,,Potřebuji ještě něco dodělat." řekne s naprostým klidem v hlase. Skenuji ho pohledem a čekám, co řekne.
,,Přišel jsem něco dokončit. Peter má naději na přežití, což znamená, že se probere a jediné, co bude mít je jizva na břichu, která nepůjde časem ani vidět. Jenže to by bylo vůči mě dost nefér. A víš, co je horší než jizva na břichu?" zeptá se mě. Jen zavrtím hlavou.
,,Jizva na srdci. Jak mu asi bude, když se probere a někdo mu oznámí, že je jeho dceruška mrtvá a jeho manželka se psychicky zhroutila?" cítím, jak mi jedna slza ukápla. Najednou vytáhne zbraň a mé tělo zkamení. Nevím, co dělat, tento pocit znám. Tělo jak kdyby si dělala co chtělo. Ztrácím sama nad sebou kontrolu. Najednou uslyším ten povědomý zvuk ze zbraně...výstřel.

Otevřu oči, které mám ubečené. Posadím se na postel, byla to jen noční můra. Sophinka spokojeně spinká v postýlce a žmoulá v pusince dudlík. Oddechnu si, obléknu si župánek. Potřebuji se pojít. Jdu po prázdných nemocničních chodbách. Někdy kolem mě projde nějaká sestřička nebo doktor, ale jinak je i nemocnice ponořená do hlubokého spánku.
,,Paní, hledáte něco?" promluví na mě jedna sestřička.
,,Ne." řeknu klidně. ,,Jen se procházím, nerada trávím čas v nemocnici." jen se pousměje a pokračuje ve své cestě. Zamířím si to k Peterovi.
,,Mohu za ním na chvíli?" zeptám se sestřičky, která ho hlídá.
,,Ne, to nepůjde." řekne narovinu.
,,Prosím." pousměji se na ni a snažím se ji obměkčit.
,,Dobře, ale jen na chvíli. Nechci mít kvůli vám problém." s úsměvem přikývnu. Obléknu si to co minule a vydám se za Peterem. Posadím se vedle něj a chytnu ho pevně za ruku. Povím mu o své hrozné noční můře.
,,Petere mám hrozný strach." dodám. ,,Co když se vrátí? Nechci, aby někomu ublížil. Bojím se Petere, moc se bojím." zašeptám. ,,Vrať se k nám co nejdříve, zítra odjíždím z nemocnice (vlastně už dnes), ale budu za tebou jezdit pravidelně. Slibuji ti to." pohledem zavadím o sestřičku, která mi naznačuje, že je čas k odchodu.
,,Musím už jít. Zase za tebou přijdu." políbím ho na čelo a odcházím z pokoje. Naposledy se na něj podívám, je bolestivé ho vidět v takovém stavu.
,,Moc vám děkuji." řeknu sestřičce.
,,Rádo se stalo, jen se o tom prosím nikomu nezmiňujte."
,,Slibuji vám to." pousměji se na ni.

Snad jsem Vám na chvíli nahnala trochu strachu a kapitola se Vám snad líbila.