Zajatkyně Mafie

75. Kapitola

Seděl jsem v letadle a byl jsem tak nervózní jako nikdy. Tak nervózní jsem ani nebyl, když jsem začal s mafií, když jsem poprvé držel v ruce zbraň, když jsem poprvé předával zásilku.. Ale teď jsem nervózní, teď se bojím. Bojím se toho, co si o mě Mia myslí. Bojím se toho, že už se mnou nebude nic chtít mít. Jsem hrozný kokot. Co když to řekla dětem? Co si o mě budou myslet? Ztratím i jejich důvěru..
,,Do prdele." zaklel jsem na hlas a pár lidí mi věnovalo ne zrovna pěkné pohledy. Jindy bych se na ně omluvně podíval, ale teď jsem se jen mračil. Nejspíše jsem ztratil veškerou důvěru ženy, jediné ženy, kterou miluji..To jsem vážně takový čurák?! Možná jsme neměli dlouho sex, ale to neznamená, že jsem ji musel hned podvést... Je pro nevěru nějaké vysvětlení? Hlavu jsem vložil do dlaní a poprvé v životě se mi chtělo bečet.
,,Váš první let?" zeptal se mě muž sedící vedle mě, kterého jsem si ani nevšiml.
,,Ne." odpověděl jsem hnusně. Nemám náladu si s ním povídat.
,,Já jen, že působíte nervózně." pokrčil rameny a raději četl noviny, které si nejspíše pořídil na letišti. Možná jsem na něj neměl být hnusný, jenže já...Jenže já, co? Sám ani nevím, co se se mnou děje. Nervózně jsem se díval z letadla a rukou poklepával na koleno.
,,Jste vážně v pořádku?" zeptal se znovu muž sedící vedle mě.
,,Jo." odpověděl jsem rychle, ale pak jsem se zarazil. ,,Vlastně ne." sklopil jsem hlavu.
,,Určitě je v tom žena." pousmál se. Jde vidět, že je to chlap, žádná žena by to nepochopila, ale chlap to na chlapovi pozná. Jen jsem přikývl.
,,Tak spusťte." pobídl mě. Moc se mi do toho nechtělo. ,,Uleví se Vám aspoň částečně." má pravdu, nic tím nezkazím. Řekl jsem mu vše, co se stalo, s udivením se na mě díval. Toto asi nečekal, nejspíše myslel nějaký manželský problém nebo hádka..
,,Vy jste jedno překvapení za druhým, ale nějaké detaily by jste si mohl nechat pro sebe." zasmál se a já se aspoň lehce pousmál.
,,Popravdě..nechtěl bych na místě vaší ženy." přiznal. Má pravdu, byl by zázrak kdyby mi to odpustila.
,,Máte pravdu." přikývl jsem a myslel jsem, že se rozbečím. Jsem chlap, chlapi nebečí!

***

Stál jsem na letišti, nikdo na mě nečekal, nikdo se mi nevrhnul kolem krku, nikdo mě nepolíbil... Byl jsem tak zoufalí. Šel jsem do květinářství.
,,Chci kytici ze všeho, co tu máte." řekl jsem zoufala, žena se na mě nevěřícně podívala a stála tam jako opařená.
,,Nebojte se peníze mám." hned jsem ji vysvětlil.
,,Skočím si ještě do zlatnictví, hned jsem tady." mávl jsem a odešel. Našel jsem nejbližší zlatnictví.
,,Co si přejete?" zeptal se ptal.
,,Máte něco s diamanty?" zeptal jsem se ho.
,,Je mi líto, to tu nevedeme." nechápavě se na mě díval. Jasně, že to tu nemají, jsem v zlatnictví na letišti.
,,Tak to nejdražší." podal mi zlatou sadu, hned jsem ji vzal. Zaplatil jsem mu to. Když jsem došel do květinářství, ta žena tam ještě neustále pobíhala a vázala květinu.
,,To je dobré, nemám tolik času. Řeknite mi cenu." vážně jsem dost spěchal a nemohl jsem se zabívat kravinami.

Snad se kapitola líbila, psali jste si, že by jste chtěli ještě jednu a já ji musela napsat. Musela jsem ji napsat, protože jsem zjistila, že jste mě dostali na první místo v Teen Fikci. Jste naprosto skvělí, jsem radostní bez sebe a nemůžu tomu uvěřit, nečekala jsem, že bych to mohla dopracovat, tak daleko, ale stalo se. O můj bože, jsem z toho tak moc šťastná. A to vše díky Vám, jste skvělí. Ještě jednou děkuji.
Vaše DennySka :*