Zajatkyně Mafie

79. Kapitola

,,Petere." zachraptěla. Položil jsem růže na stůl a čekal co řekne.

Chvíli mlčela, jak kdyby nevěděla, co říct. Nakonec se na mě podívala, takový pohled jsem u ní snad ještě neviděl.
,,Petere." zopakovala moje jméno a cítil jsem, jak se ji roztřásly ruce. ,,Petere, chci požádat o rozvod." ta slova mě tak moc zarazila.
,,Mio, já ti vše vysvětlí." snažil jsem se, ale ona mě hned umlčela.
,,Pššt, bude to tak lepší pro nás oba." viděl jsem, že se ji v očích zaleskly slzy.
,,Nemusí to tak být, vše napravím, bude to jak před tím. Budeme šťastná rodina, já se vám budu věnovat, už nikdy neudělám takovou chybu." nechtěl jsem, aby to skončilo. Ona je jediná kdo mě dělá šťastným. Díky ni jsem pochopil, co je to milovat. Ona je to pro co žiju, pro co budu žít teď?
,,Petere, nedělej to ještě horší." skoro se na mě už nedívala. Co ji na to mám říct?
,,Mio.." promluvil jsem a snažil jsem se všechny slzy udržet. ,,Mám tě rád." skoro jsem zašeptal, ale věděl jsem, že ti slyšela.
,,Petere, prosíím." pochopil jsem, co chce naznačit. Jen jsem přikývl, pustil jsem její ruce. A s tichostí opustil její pokoj. Šel jsem po chodbě, jak kdyby mě právě někdo ublížil Nevnímal jsem lidi kolem sebe.
,,Na shledanou." promluvila na mě sestřička, pokusil jsem se na ni usmát, ale nevím jestli se mi to povedlo. S radostí jsem vyšel z nemocnice, nasedl jsem do svého auta. Cítil jsem tu tíhu na prsou.
,,Do prdele." zařval jsem a vší silou bouchl do volantu.

Mia

Když odešel neubránila jsem se slzám, věděla jsem, že ho potřebuji, a že to teď bez něho bude těžké, ale ten vztah by byl o ničem. Nic bychom nedokázali a vše by bylo horší. Oba potřebujeme najít své štěstí jinde. Mysleli jsme si, že se známe, ale až teď zjišťujeme, že jsme naprosto jiní lidí.
,,Paní, je vám něco?" promluvila na mě sestřička, která zrovna vešla do pokoje.
,,Ne, vše je v pořádku." snažila jsem se znít, co nejmileji. ,,Vše je v pořádku." zopakovala jsem si v hlavě.
,,Petere, miluji tě." zašeptala jsem. Nevím, jak to bez něj budu zvládat, vše bude těžké. Slzy mi neustále stékaly po obličeji. Co když měl pravdu s tím, že se vše může změnit, mohli jsme být ještě šťastní?! A nebo bychom si celou dobu lhali?!
Najednou mi zavibroval na stolku telefon. Zpráva od Petera, otevřela jsem ji.
,,Je to tvoje přání a já ho budu respektovat. I přes to vše tě budu stále milovat."
Proč musí vše dělat horším, neobešla by se ta zpráva bez vyznání lásky? Potřebuji si odpočinout. Zazvonila jsem na zvonek a hned přiběhla sestřička.
,,Přejete si něco?" zeptala se hned s milým úsměvem na tváři.
,,Mohla ybch vás poprosit o nějaký prášek na spaní, jsem nějaká vyčerpaná, ale nemohu usnout." sestřička jen přikývla a na chvíli zmizela.
,,Vše zvládnu." zašeptala jsem sama pro sebe. Během chvíle přišla sestřička do pokoje a podala mi prášek a skleničku s vodou.
,,Děkuji vám." pousmála jsem se na ni.
,,Já to dělám ráda. Po tomto by jste měla usnout raz dva." zasmála se.
,,To jsem ráda." usmála jsem se na ni.

Tak čeká nás ještě epilog a je konec. Bylo pro mě velmi těžké napsat tuto kapitolu, spousta z Vás mi psala, že by byli raději kdyby vše bylo v pořádku. Jenže já jsem se snažila vžít do role Mii a myslím, že toto bych na jejím místě udělala taky. Tak snad se Vám tato kapitola Líbila.
Vaše DennySka :*