Zajatkyně Mafie

62. Kapitola

,,Petere" řekla tak moc toužebně. Sundal jsem z ní to upnuté tílko a uviděl jsem tu její skvělou postavu. Pevné velké prsa, které podprsenka skvěle držela. V tu chvíli jako by mi někdo vrazil.
,,Sasho...já nemůžu." stoupl jsem si.
,,Co jsem udělala?" nechápavě se na mě dívala.
,,Ty nic. Chyba je ve mě. Jsem ženatý, mám dceru. To nemůžu." vložil jsem hlavu do dlaní. Jsem hajzl! Velký hajzl! Zkurvený hajzl! Odešel jsem z jejího bytu, pod vlivem alkoholu jsem nasedl do auta. V takovém stavu se nesmím ukázat doma. Zklamal bych Miu ještě víc. Zamkl jsem se v autě, lehl si na zadní sedačky a usnul.

Mia

Vrátila jsem se ze zahrady. V obývacím pokoji neseděl Peter, jak jsem doufala. Seděla tam ta služebná a v ruce držela Sophinku.
,,Jste v pořádku?" zeptala jsem se raději.
,,Ano." pousmála se.
,,A Peter je kde?" zmateně jsem se rozhlížela po pokoji.
,,Někam odjel." pokrčila rameny.
,,Někam odjel?" zeptala jsem se. Doufala jsem v to, že jsem slyšela dobře.
,,Ano." v tu chvíli, jak kdyby se kazilo naprosto vše. Neváhala jsem ani minutu. Rozběhla jsem se do garáže, nasedla do auta a vydala se ho hledat. Nevím, kde ho najdu. Jen ho prostě musím najít. Po cestě jsem mu zkoušela volat.
,,Ahoj tady Peter, momentálně jsem zaneprázdněn. Zanechte vzkaz." ozvalo se na druhém konci.
,,Petere prosím zvedni mi to." zavzlykala jsem do telefonu.

Peter

Probudil jsem se na zadním sedadle svého auta. Musím se vrátit za Miou. Přesedl jsem na místo řidiče a rozjel se. Jel jsem strašně rychle a doufal jen, že najdu Miu doma. Vysedl jsem z auta, jak nejrychleji jsem mohl. Vyběhl jsem schody a nakoukl do ložnice, ložnice byla uklizená. Hned brzo po ránu.
,,Prosím, hlavně ať neodešla." zašeptal jsem sám pro sebe. Rozběhl jsem se k pokojíku Sophinky. Opatrně jsem otevřel dveře. Mia tam ležela schoulená v křesle a spokojeně spala. V tu chvíli jako by mi spadl obří kámen ze srdce.
,,Petere, jsi to ty?" zeptala se.
,,Jsem." zašeptal jsem. V tu chvíli jako by ji někdo něco provedl. Otevřela oči a dívala se na mě jako na zjevení. To je špatné. Najednou si stoupla z křesla a rozběhla se ke mě.
,,Petere." zašeptala mi do hrudě a já ucítil její slzy.,,To mi už nikdy nedělej. Bála jsem se o tebe." zavzlykala. Rukama jsem ji pevně objal. Byl to ten nejlepší pocit.
,,Neboj, budu tu s tebou." zašeptal jsem ji to vlasů.
,,Kde jsi byl?" zeptala se. Nemůžu ji říct pravdu, nemůžu. Začala by mě nenávidět a to nemůžu dovolit. Miluji ji a nesmím ji ztratit.
,,Byl jsem se se projet a trochu si provětrat hlavu." zalhal jsem ji. Ta lež mě bolelala, ale nebolelo to tolik jako pravda. Jsem hajzl, vím to.
,,Proč jsi mi nezvedal telefon?" vyptávala se dál. Ani jsem si nevšiml, že mi volala.
,,Já si ani nevšiml, že jsi volala." aspoň něco pravdivého jsem ji řekl. Odtáhla se ode mě a políbila mě. Její rty byly měkké a lehce slané od slz.
,,Moc mě to mrzí." zašeptal jsem ji do úst.
,,Miluji tě." zašeptala.
,,Já tebe taky."

Snad Vám nevadí, že se v této kapitole neustále střídaly pohledy.