Zajatkyně Mafie

20. Kapitola

Sedím na stoličce a lžičkou prohrabuji cereálie s jogurtem. S nepřítomným pohledem sleduji ultrazvuk...ta tečka, ten mimozemšťan, jak ho nazval Peter. Nemůžu s té tečky spustit zrak. Bude kvůli ni vše jiné? Jak to bude mezi námi s Peter? Co když nás ta tečka změní?
,,Zlato, měla by jsi jíst." vylekal mě Peter. Objal mě zezadu a políbil mě do vlasů. Miluji jeho polibky do vlasů. Jen jsem se na něj usmála. Posadil se vedle mě a starostlivě se na mě podíval.
,,Jsi v pořádku?" zeptal se. V očích mě začaly pálit slzy.
,,Ne" zašeptala jsem a ucítila, jak mi ukápla první slza. Rychle jsem si ji utřela. Nechtěla jsem se podívat Peterovi do očí, seděla jsem se skloněnou hlavou a čekala, co se bude dít. Opatrně mě chytl za bradu a hlavu mi zvedl.
,,Neplač." utřel mi slzy, které tekly sami.
„Petere, bojím se." podívala jsem se na něj.
„Čeho?" naslouchal mi.
„Bojím se, že nezvládnu být matka...jsem na to mladá."
„Zvládneme to. Já tě v tom nenechám. Společně zvládneme vše." stiskl mi ruku. Pomalu jsem přikývla. Můžu mu věřit, že mě v tom nenechá? Asi ano, zachránil mě, když mě znásilnili... Při té vzpomínce mnou projela ta bolest, která ve mě byla stále ukrytá. Otřepala jsem se...
„Je vše v pořádku?" prohlédl si mě.
„Jen mě přešla zima." zalhala jsem, i když nerada. Nemůžu mu to říct. Tu bolest musím překonat sama.
„Teď se napapej. Nebo tě mám nakrmit?" nadzvedl obočí. Lehce jsem se zasmála.
„To je ta usměvavá Mia, do které jsem blázen, a kterou miluji." přisál se mi na rty. Lehce jsem mu zavzdychala do rtů.
„Rád bych si tě podal." zachraptěl. Miluji, když chraptí. Je to tak sexy.
„Můžeš, těhotenství není v tak vysokém stádii." mrkla jsem na něj.
„Nechci riskovat." řekl klidně. A odlepil se ode mě. Neprotestovala jsem, sama se na to ještě moc necítím. Zabořila jsem lžičku do jogurtu a nabrala si.
„Vidíš jak to jde." usmál se a připravoval si kávu.
„Naliješ mi prosím džus." udělala jsem psí oči. S úsměvem na tváři přikývl.
„Díky." vzala jsem džus a napila se. Peter se jen usmíval. Seděli jsme vedle sebe a v poklidu snídali.
„Rozhodla jsem se." zhluboka jsem se nadechla. „Dnes pozveme rodiče a sdělíme jim to."
„Jsi si jistá?" zeptal se a překvapení neskrýval.
„Jsem." usmála jsem se na něj.
„To je skvělé." radostně se na mě díval. Byla jsem tak šťastná, když jsem viděla, že je šťastný on. Po chvíli se mi přisál na rty.
„Miluji tě." zašeptal mi do rtů.
„Já tebe taky." zaryla jsem mu ruky do vlasů. Přála jsem si, aby tato chvíle nikdy neskončila.
„Pane." ozval se hlas za dveřmi. Peter se otočil, jeho úsměv nahradil vážný výraz.
„Mio omluvíš nás?" řekl klidně. Na jeho obličeji nebyly znát žádné známky nějakých emocí. Jen jsem přikývla, vzala jsem skleničku s džusem a opustila kuchyni.

Snad se Vám tato kapitola líbila. Omlouvám se, že nevychází kapitoly pravidelně. Mám nyní spoustu učení. Snad to chápete.