Who? (A/B/O)

Prolog

Nesnesitelná bolest pulzuje napříč mojí hlavou a ostře se zařezává do čela, než se opět vrátí do hlubin mozku. Sucho trápí mé hrdlo a já jen stěží nechávám neurony, aby spojily síly a přivedly mé ruce opět k životu. Po útrpných vteřinách konečně dokážu přejet svůj obličej dlaněmi, jako bych věřil, že bolest odezní.

Pomalu mi vyskakují vzpomínky na původ této nepříjemnosti a mám chuť praštit Thomase. Jasně jsme si řekli, že nebudou žádné fauly, ale ten kluk prostě něco jako spravedlivou hru nezná, takže zase kopal míč takovým způsobem, že to nic, kromě hlavičky, nevychytá. A já blbec se chytil v zápalu hry! Měl jsem nechat míč letět a popřípadě uznat hyperaktivnímu zrzkovi gól, než se nechat zmrzačit. Zcela jasně vidím, jak zítra bude můj xicht zdobit monokl a večer se nebudu moct podívat na matiku, protože mě bude bolet hlava, a rodiče mě potom zabijí.

Měl bych se zvednout, abych nevyděsil ostatní, ale zřejmě se příliš nezajímají o můj stav, když neslyším ani žádné vyděšené hlasy – i posměch by byl milejší než ticho. Každý milimetr je bolestivější, zatímco žaludek vysílá signály, že se hodlá vyprázdnit nepřirozenou cestou. Je mi blbě, jako bych chlastal.

„Georgi, zůstaň ležet," vyjekne hlas, který okamžitě přiřadím k Aaronovi, i když se mi nezdá. Alespoň někoho zajímám...

„To bude dobrý," řeknu, ale slova se akusticky vůbec nepodobají tomu, co jsem si v hlavě předpřipravil. Sám se vyděsím při pazvucích, které mají připomínat slova. Co se se mnou děje?

„Zavolám sestru," pronese úzkostlivě. Dovedu si živě představit vyvalené oči šestnáctiletého kluka s neustále rozcuchanými vlasy a úzkým obličejem. „Ty jsi nám dal!"

Pomalu otevřu oči. V prvních vteřinách mě oslepí bíle světlo, ale následně již začínám rozeznávat tvary a obrys Aarona. Vidím bílé stěny, sterilně bílou postel a tmavou siluetu, která však není rozměrově podobná mému kamarádovi. Aaron je až přehnaně pohublý a svým tělem připomíná spíše pavouka než klasického dospívajícího kluka. Já na rozdíl od něj začínám nabírat trochu svalovou hmotu, přestože se mi příliš nedaří.

„Aa-ro-ne," pečlivě vyslovím, aby mi rozuměl.

„Jo, jsem tady." Mohutná postava se ke mně pohotově sklání a já si vyděšeně uvědomuji, že povědomá tvář muže je ta Aaronova, i když ji zčásti zakrývají černé vousy, ulízlé vlasy a starostmi pohaslé oči. Proboha, co se s ním stalo?

Vezme mě za ruku a promne mé ztuhlé rameno. Vytřeštěnýma očima neustále dokola přejíždím po tváři svého kamaráda, kterého ovšem nepoznávám. Neleze mi do hlavy, jak mohl za krátkou dobu mé duševní nepřítomnosti zestárnou o tolik... Mozek mi generuje nápady o nějakém zvláštním pavoukovi, jenž by mohl za pár hodin předělat fyzickou stránku Aarona. Další nápady přicházejí v podobě Hulka a Supermana.

„Jsi v nemocnici," odpoví na mé nevyřčené otázky, ale tak nějak mi už došlo, kde se nacházím. „Spadl jsi a praštil se do hlavy. Záchranka přijela téměř okamžitě, ale prodělal jsi těžký otřes mozku a pár dnů tě doktoři udržovali v umělém spánku, aby měli jistotu, že se nebudeš stresovat a neublížíš si tak ještě víc." Chytám se nadechnout a vyzvědět víc, avšak Aaron mi prstem naznačí, abych mlčel. „O vše jsem se postaral," vyhrkne, aby mne uklidnil. „Připravil jsem podklady, takže už stačí jen tvůj podpis, a byt jsem nechal zabezpečit. Moc se jim to nelíbilo, ale nebudeme riskovat – znáš to." Neznám, protože vůbec nerozumím slovům, která říká. Jaké podklady? Jaký byt? Komu se to nelíbilo? Co se stalo s ním, s Aaronem? Co se stalo se mnou?

„Míč," zamumlám skrze suché rty. Rád bych složil celou větu, ale nemám dostatek sil. Musím jej navést, aby mi vše vysvětlil.

„Míč?" zarazí se. „Žádný míč tu není."

„Míč," zopakuji zřetelněji a prsty se pomalu dotknu hlavy, kam mě míč zasáhl a kde nyní ústí palčivá bolest. „Zasáhl mě," násilně ze sebe vydoluji.

„Ne, Georgi, žádný míč," řekne nejistě Aaron. Nemohu si zvyknout na jeho novou visage. „Upadl jsi na chodníku – málem tě přejelo auto."

Ne, vím jistě, že mě zasáhl míč!

„Ty," zachroptím. Snažím se rukama naznačit jeho nový vzhled, ale to už přichází zdravotní sestra, stará omega, a prohlíží si Aarona rozhněvaným pohledem, přestože to on je alfa – stejně jako já.

„Dobré odpoledne," pozdraví omega, zatímco neomylně míří ke mně.

„Chová se divně," prozradí jí Aaron vyklepaně. „Mluví o nějakém míči, ale vlastně vůbec nemluví."

„Pane Barlowe, pan Fiorentino se teprve nyní probudil, není ještě zcela při smyslech." Zdravotní sestra zběžně zkontroluje mé průběžné výsledky. Nelíbí se mi jednání, že o mně mluví, jako bych tady nebyl, a navíc nepoužívá ani mé příjmení. „Za chvíli končí návštěvní hodiny, měl byste se za panem Fiorentinem zastavit zítra, určitě už na tom bude lépe. Výsledky prozatím vyšly velice dobře a přestože nejsem doktorka, myslím, že nejpozději do neděle bude doma."

„Až v neděli? Potřebujeme pracovat, musí být propuštěn dřív!"

„Pane, nejdřív se musí uzdravit."

„Chci mluvit s primářem!"

„Pane, ani on Vám nedá jinou odpověď. Pan Fiorentino potřebuje odpočívat, i když chápu, jaká zodpovědnost leží na jeho bedrech."

„My se zajisté domluvíme," odsekne Aaron sebevědomě. Nepodobá se klukovi, který se mnou hrál fotbal a pokaždé byl v mém týmu. „Nashledanou!" Nevěřím vlastním uším, když omegu vyhodí z nemocničního pokoje a vyprovodí ji zlým pohledem.

„Georgi," přisedne si ke mně černovlasá alfa a podloží mi tvář dlaní, „půjdu, rodina na mě čeká, ale zítra hned po práci přijdu a popovídáme si. Teď vypadáš fakt unaveně."

„Aarone, co se děje?" zašeptám, ale konečně se mi povede souvislá věta.

„Popovídáme si zítra, ano? Nechci tě teď zatěžovat nějakými nešvary z univerzity. Odpočiň si, dokud můžeš."

Opatrně kývnu, abych si nevytrhl hadičku z nosu, čímž si získám spokojený úsměv alfy naproti mně. Vypadá tak dospěle a sebejistě, zatímco já ležím jako neschopné dítě, což také jsem. Aaron ze židle vedle postele sebere brašnu, kabát a vydá se pryč.

„Mám dát vědět Gabrielovi?" zeptá se ode dveří. Já vůbec netuším, o kom mluví, proto nereaguji. „Nemusí vědět všechno, máš pravdu." Ušklíbne se. „Dobře se vyspi. Měj se!"

982 slov

Představuji Vám svůj nový příběh, který se odehrává ve světě, kde žijí pouze alfy a omegy. Pokud se k tumuto příběhu dostal někdo, kdo neví, co znamená název alfa nebo omega, může se podívat do první kapitoly mého příběhu s názvem Alfa, který nalezne na mém profilu.

Povídka je zcela originální, i když si u několika postav vypůjším tvář někoho známého, a doufám, že Vás osloví. Budu moc potěšena, pokud budete reagovat na chování postav, na jejich pocity a vyjádříte se i ohledně děje, který v mnoha mým dřívějších příbězích čtenáři ovlivnili - a můžete začít již nyní! Zkuste si tipnou, co se s Georgem děje, nebo kdo je zmíněný Gabriel...

Jako pokaždé budu moc ráda, pokud se někdo z fanoušků odhodlá a zkusí mi vytvořit třeba nový obal, nebo se pokusí dokonce o video, za což bych mu snad darovala i jeho vlastní postavu v příběhu.

PS: Na obrázku je George Fiorentino