Who? (A/B/O)

S nálepkou bezdomovce 24

„Tatínku, já to udělám," zastaví mě Alessio laskavým hlasem, čímž mile překvapí. Gabriel se zamkl v ložnici, já jsem na pokraji zoufalství, Arthur, můj nově nalezený syn, posmutněle objímá prsty velký šálek čaje a jediný Alessio si uchovává vánoční náladu. Živě vyskočí ze židle, vhrne se k večeři, kterou připravil Gabriel, a začne ji servírovat.

Delší dobu se přemáhám, abych došel za Gabrielem a také jej pozval k jídlu. Chci celou rodinu pospolu, i když tam Arthur se svým břichem značně přebývá.

Zhluboka se nadechnu, než třikrát rychle za sebou zaťukám na dveře. „Gabrieli, pojď se, prosím, také najíst. Alessio už vše naservíroval."

Gabriel sedí na posteli, tulí se k velkému polštáři a zarudlé oči mu stále hyzdí velké slzy. Asi jsem si doteď neuvědomoval, jak moc jej můj dřívější život bolí. „Nebudu tam sedět s tvým úletem z mládí."

„Chci, abys tam seděl s naším synem."

„Proč? Stejně už je i Alessio jenom tvůj," vyštěkne ublíženě Gabriel. Vím, že se mu v hlavě honí pouze myšlenka, jak by mě opustil a zároveň neztratil syna.

Přisednu si k chlapci a s trochou násilí natočím bledou tvář k sobě. Modré oči mě hypnotizují, ale není to tak zlé, jak to vypadalo zprvu, tudíž si dovolím omegu i pohladit palcem po líčku a setřít mokrou cestičku po slzách. „Vždycky to bude tvůj syn, ale dneska musíš dovolit s námi sdílet lásku i té druhé omeze. Vím, že to bolí, já o Arthurovi také nevěděl, ale nemůžeme ho teď vyhodit na ulici."

„Je těhotný."

„Přesně!" Raduji se, že konečně pochopil naléhavost situace a možná trochu odboural vztek, ale...

„Měl by být s alfou, se kterou si pořídil dítě, ne v naší kuchyni s nálepkou bezdomovce."

„Nikdy mi neřekl, jak přišel do jiného stavu, ale jsem si jistý, že to nebylo z jeho vůle."

„Kdyby to nebyl tvůj syn, nazval bych jej jedním výstižný slovem." Nakrčí nosík a vyskočí mu malá vráska mezi očima. Nejraději bych ji slíbal, aby zmizela, ale vím, že dnes nemohu žádat vůbec nic, i když jsem alfa.

„Chápu," vydechnu s dalším omluvným úsměvem, kterých dnes vystřílím na tisíce, „ale teď pojď už jíst, prosím. Alessio na tebe čeká."

Vytáhnu hadrovou panenku na nohy a opatrně ji doprovodím až do kuchyně, kde už má každý své jídlo na stole a celou místnost zdobí svíčky. Alessio je překrásný, sedí vzpřímeně, jemný úsměv na rtech je nadmíru přátelský a stín od svíčky dokresluje rysy velice mladé omegy. Arthur v žádném případě nevypadá tak vznešeně jako jeho malý bratr, ale i on nyní sedí poměrně vzpřímeně, vyraz mu drobet zjihl a má položenou ruku na dítěti v břiše. Obě omegy vypadají slavnostně, koneckonců i Gab ve své sněhově bílé košili poutá moji pozornost.

Gab si sedne vedle Alessia, tudíž naproti Arthurovi, se kterým se snaží nenavázat oční kontakt. Několikrát pohladí Alessia po hřbetu ruky, než zvedne svoji skleničku k malému přípitku.

„Miláčku, přeji ti krásné Vánoce bez starostí, bolesti a zklamání." Vtiskne malou pusinku na tvář nejmladší omegy. „Georgi, krásné Vánoce."

„Tobě také, Gabe." Nahnu se pro polibek, ale kluk s dlouhými vlasy ucukne.

„Arthure," Gab těžce polkne, „poklidné Vánoce a hodně zdraví pro dítě i tebe."

Kluk s našpulenými rty přikývne a pozdvihne svoji sklenku, kam mu Alessio nalil pomerančový džus, stejně jako Gabrielovi...

„Zlato, ty si se mnou ťukneš jako velký chlap?" zeptám se potutelně Alessia a pohlédnu na obsah sklenky, jenž se v jeho ruce blyští a ve víru bublinek tancují maliny.