Who? (A/B/O)

GABRIEL VIII.

S otcovými služebnými vstupuji do malé nemocniční haly na porodním. Neplánuji ještě rodit, ale Aiden, Georgův bratr, mne chce pomalu seznámit s prostředím, abych byl ve správnou dobu v klidu.

Dvě omegy mne opatrně přidržují, zatímco třetí stahuje dlouhý kabát. Nemám ani chuť spolupracovat, i když ony za mého otce nemohou.

„Pane Fiorentino, posaďte se," vybídne mne mladá žena se starostlivým výrazem. Vypadám snad až tak špatně? „Nechcete se napít, nebo doprovodit na toaletu?"

„Nic nepotřebuji," řeknu nevrle. Očima skenuji dveře Aidenovy ordinace a vyčkávám na alfu, která by mi opět mohla přiblížit rodinu.

„Vzali jsme Vaši oblíbenou deku," vnucuje se další služebná a kolem ramen mi přehazuje zmiňovaný předmět. „Je chladno."

„Děkuji," odtuším správné slovo. Jsem natolik natěšený na nové informace, že jsem vážně nepocítil zimu v místnosti. Omega nyní utěsňuje veškeré škvírky, aby ke mne ani trocha zimy nepronikla.

„Musíte být v teple, pane Fiorentino," poučuje mne nejstarší omega, zatímco mi další i přes mé přání přinese horký čaj z automatu. Co kdyby náhodou...

Z ordinace vykoukne vysoký brunet a můj mozek v prvním okamžiku přiřadí tvář k mému mate. Za nepřipravenost se v duchu pokárám, ale srdce a vlna naděje se rozhání hůře.

„Zdravím, Gabrieli," pozdraví mne Aiden před služebnými slušně. Všechny tři omegy si stoupnou a skloní hlavu.

„Dobré odpoledne, pane doktore."

„Pojďte, už jsem Vám připravil lehátko." Přistoupí, pomůže mi na nohy a pomalým krokem mne doprovází až k lehátku. Sluhové již poučeně nevstupují.

„Jak se má Alessio?" vychrlím okamžitě, jakmile mne alfa téměř vysadí na lehátko s nepříjemným potahem. Aiden mne vysvléká jako malé dítě, jelikož se přes břicho už nemohu ani hnout.

„Leží taky na lůžku," oznámí mi klidně, když skládá košili přes opěradlo židle. „George ho přivezl, protože nedostal heat."

„A kvůli tomu musí být v nemocnici?" strachuji se. Mladé omeze se může heat zpozdit, pokud neotěhotní.

„Musíme to prošetřit," stále nevzrušeně odpovídá, i když se už dávno soustředí na něco jiného. Prsty mi přejíždí po břiše a sám si něco mumlá.

„Je v pořádku?"

„Výsledky ještě nejsou hotové, víc budeme vědět pozítří. Jestli chceš, můžeš ho navštívit." Něžně masíruje mé břicho, což mne neskutečně uvolňuje. „Bolí tě tohle?"

„Co? Ne... Samozřejmě, že chci vidět Alessia!" vyhrknu. „Nemohl bych u něj být přes noc?"

„Chceš hospitalizovat?" podiví se a začne si brát další nástroje. „Ve tvém případě to není nezbytné, na porod ještě chvíli počkáš."

„Bude to možná poslední příležitost vidět mé dítě. Vymysli pro otce nějakou pohádku, aby nenabral podezření, a já pošlu služebnictvo pro mé věci."

„Fajn," zaúpí bratr mé alfy otráveně. Něco se v jeho životě děje, ale mně se určitě svěřovat nebude. Mohu se jen modlit, aby se starosti netýkali mé rodiny.

„A neříkal ti George, jak postupuje přesun mého tatínka k dětem? Otec už pomalu odsouvá své věci z domu a já se začínám bát, že tatínka každým dnem pošle do sanatoria a to se nesmí stát." Pod studeným gelem usyknu. Aiden mne stále něžně masíruje na místech, kde zrovna neprovádí ultrazvuk. Není normální, že by byl vždy tak kontaktní, ale nemohu si stěžovat.