Who? (A/B/O)

Nemusí nic 17

Gabriel se rozhodl přichystat pro Alessia nejoblíbenější jídlo, aby mu alespoň trochu zvedl náladu, a mamka byla ráda, že má od omegy pokoj. Vysloveně si nesedli, ale vládne mezi nimi pasivní agresivita, tudíž jejich tiché válce nechávám volný průběh.

„Jsi až přehnaně spokojený," pronese podezřívavě mamka od žehlícího prkna v obýváku. Rozhodla se, že nám vypere oblečení z cesty.

„Jsem doma, práce daleko... Jo, jsem spokojený." Zašklebím se nadmíru spokojeně a zaměřím svoji pozornost k televizi, kde zrovna běží fotbal. Můj tým je i po letech stále na špičce žebříčku, takže fandící šála nepřišla vniveč ani po pětadvaceti letech...

„Ještě jsi s Alessiem nemluvil – mám pravdu?" povzdychne si starší omega a složí moji košili do komínku k ostatním. Pomalu ale jistě začíná kopice svršků mizet z koše a vytváří vysoké komíny. Dva moje, jeden Alessiův a Gabův.

„Nevím na co." Pokrčím ledabyle rameny. Ráno jsem Alessia probudil láskyplným pohlazením, z něhož byl celkem v šoku, ale nakonec se pousmál a vtiskl na hřbet mé ruky pusu. Jsme v klidu.

„Tak zvedni svůj zadek a jsi za ním!" poručí mamka a co maminka řekne, to se udělá. Potřebuji pro sebe a svoji rodinu azyl, který bych si jen těžce uměl představit mimo zdi tohoto domu. Prostě si se synem sednu, zeptám se ho, zda mu nic není, on odpoví, že ne, a bude.

Chlapec asistuje mému otci při čištění akvária, ze slušnosti poslouchá všechny informace o rybkách, přikyvuje a sleduje přendané rybičky v kýbly, což otce těší, jelikož alespoň někdo v tomto domě sdílí jeho vášeň. „Alessio, pojď se mnou nahoru, prosím," požádám nakrátko ostřihaného brunetka s dětskou postavou a útlými ramínky.

„Ale my si povídáme," namítne otec, jenž doposud vedl zapálený monolog o smradlavých rybách. „Alessio, že?" Můj syn plaše přikývne, aby neurazil ani jednu alfu v domě.

„Bude to chvilička, tati, zatím vylovíš zbytek, při čemž ti Alessio stejně nemůže pomoct." Přejedu synovi dlaní po ramenou. „Pojď."

Do mého bývalého dětského pokoje téměř vyběhneme, ale mému synovi se i tak ztrácí barva z tváří. Díky citové vazbě k této nenápadné omeze vycítím slabý záchvěv strachu, ale kdybychom sdíleli bond, byl bych paralyzovaný společně s ním.

„Tati, provedl jsem něco?" zakuňká plačtivě můj syn. Uvědomuji si, jak moc zvláštně působí chlapcův hlas, když jej vzácně slyším. Možná ho rybičky zajímají proto, že mají mnoho společných znaků...

„Vůbec nic, neboj se," ujistím jej rychle. Bojím se, že kdybych nešeptal, mohl by se vyplašit a utéct. „Chci se jenom zeptat, zda jsi v pořádku."

Posadím se na spodní palandu a poklepu vedle sebe, takže se ostražitě uvelebí i chlapec. Je vzdálen o několik čísel, tužíš si ho přitáhnu kolem ramen těsně k sobě a nepřestávám jej objímat. Cítím strach a pod paží i ztuhlé tělo.

„Ano, babička se o mě dobře stará," řekne velice tiše, ale smutně sklopí oči.

„A nechceš mi něco říct?" Odhrnu Alessiovi několik pramenů vlasů z čela. „Cokoliv." Zvedne ke mně obří modré oči, až se mi zadrhne dech. Tak krásný... „Ať řekneš cokoliv, bude to v pořádku a jenom mezi námi. Zlato, vidím, že tě něco tíží."

„Nevím, zda se mohu zeptat."

„Ptej se."

Zhluboka se nadechne, aby nabral odvahu k pokračování. „Tatínek čeká miminko, že jo?"