Who? (A/B/O)

Zbytek rodiny Fiorentino 4

„Fakt jsem si to užil," vypravím Aaronovi zážitky ze včerejší noci, „ale teď bych potřeboval kafe." Hlasitě zívnu, když se dá výtah do pohybu.

„Řekni sekretářce," poradí mi a potutelně se usmívá. „Do kolika?"

„Do kolika co?"

„Do kolika jste spolu..."

„Jo tohle! Do tří, nemohli jsme se sebe nabažit." S nachovými tvářemi si vybavuji, jak Gab sténal mé jméno a během posledního knotu usnul. Malý, drobný chlapec s dívčí tváří se mi doslova odevzdal.

„V kolik jste začali?" Ušklíbne se. „Věřím, že pouto trvalo dlouho, když jste byli mnoho dnů odloučeni. Vaše těla se potřebují, i když mozky a zbytek ne."

„Poměrně brzy, ale spojili jsme se hned třikrát. Gab ráno ani nedokázal vstát z postele," pyšně pronesu, avšak Aaron se netváří, že by se mnou sdílel náladu.

„Gabriel tě zabije," konstatuje suše. „Doteď jsem ho držel doma já a teď jsi mu znemožnil únik ty. Uvědomuješ si, že několik dnů bude po tolika knotech smrdět jako levnější omega?"

„Mně voní a Alessandro nic necítí. Nákup nechám poslat službou až domů, takže žádný problém."

„Tvoje omega nechodí nakupovat." Zavrtí hlavou nad mojí naivitou.

„Gab říkal něco o józe," připomenu si. Usoudím však, že Gab nepotřebuje cvičit. „Myslím, že jsem ho rozhýbal dost."

„Novinka ze tvého života," zanotuje Aaron svoji oblíbenou větu a začne mi kazit náladu. „Gabriel je hajzl a spí s trenérem – co víc dodat?"

„To, že jsi mi zase zkazil představu o spokojeném životě!" naštvaně odfrknu. Dělá se mi zle, když si představím, že svoji omegu sdílím s cizí alfou. „Nemohl jsi mě nechat? Třeba bych na to nikdy nepřišel."

„Už před několika měsíci jsi jej odhalil, ale stále nějak nemůžeš najít způsob, jak by ses toho trenéra zbavil. Nemůžeš na Gabriela vyjet a nijak mu fyzicky ublížit, jinak by si hned běžel vylévat srdíčko svému tatínkovi a ten by nás zlikvidoval oba." Výtah se s cinknutím otevře a my stojíme ve světlé chodbě, kterou lemuje několik stolů s asistenty. Když spočinu nohou na světlé dlažbě, všechny oči se stočí ke mně a poklidná nálada pomine. Alfy uctivě sklápějí pohledy, utichají i ty nejnenápadnější rozhovory, zatímco já s Aaronem pomalu plujeme chodbou jako králové k trůnu.

„Dobré ráno, pane Fiorentino," pozdraví jediná ženská alfa na celém patře, urychleně se postaví a automaticky dlaněmi zkontroluje stav sukně. Kravata očividně svírá její hrdlo, přesto musí být dokonalá a make-up je dotažený do posledního detailu. Vypadá opravdu moc hezky, ale jsem už, bohužel, zadaný.

„Slečno Grayová," pozdraví útle Aaron vytáhlou brunetu s nervózním úsměvem na rtech. Pokynu na pozdrav, ale raději nic neříkám. „Dáme si s panem Fiorentinem kávu, děkujeme." Můj přítel bezmyšlenkovitě sáhne na sekretářčin stůl pro objemný šanon, který začne procházet. „Pár dnů chybíš, Georgi, a univerzita je v rozkladu." Přeberu si od Aarona desky, i když ničemu z jejich obsahu nerozumím, slova nejsou anglicky.

„Pane Fiorentino?" Zvednu pohled a žena kolem třicítky se zardí. „V kanceláři na vás čeká pan Dean a zdál se být velice rozrušený" Zdá se mi, že si nepřeje, aby nás Aaron slyšel. Pro muže vedle mě je jméno také novinkou. „Ten chlapec," napoví mi tiše Grayová.

„Počkám na tebe," zavrčí uraženě Aaron a rukou naznačí směr, kam se mám vydat. Jsem mu vděčný, ale obávám se schůzky s panem Deanem.