Who? (A/B/O)

GABRIEL VI.

Kopnutím za sebou zavřu dveře a úlevně vydechnu. Konečně doma! Jen silou vůle dojdu ještě do kuchyně, kde ze sebe nechám všechny tašky spadnout na zem, jenže jakmile zvuk při dopadu proletí domem, okamžitě začnou křičet dětské hlasy v patře a synchronizovaně dvě nejmladší dupou dolu ze schodů, aby zjistily, co jsem jim koupil.

Na poslední chvíli mi má nová alfa odpoledne telefonovala, že je vyzvedne, tudíž jsem se zbytečně trmácel přes půl města...

„Tatí," píská Adam, nejmladší chlapec. Společně s Benem kolem mě poskakují a překřikují se, abych slyšel právě jejich dnešní zážitky ze školy, domácí úkoly a finálně přání k večeři.

„Je doma táta?" zeptám se rychle, když na okamžik ztichnou, protože v tašce objeví balíček bonbónů – koupil jsem si je pro sebe, ale to už je zřejmě pasé...

„Jo, řeší nějaký průser s Mikem," oznámí mi Adam převelice důležitě, ale v mžiku se s Benem začne hihňat slovu průser, jelikož ho mají od otce zakázané.

„Co provedl?"

„Klepal tady nějaký pán a stěžoval si, že Mike přespal u nějaké holky," zamumlá Ben s bonbónem v puse a nezúčastněně pokrčí rameny. Naštěstí ani jeden z kluků netuší, v čem spočívá problém. „Nechápu to, my s Adamem taky spíme u kamarádů."

„Tohle je asi jiný," zauvažuji hraně před dětmi. Chtěl bych žít ve stejné naivitě jako děti!

„Tati, co bude k večeři?" strhna na sebe veškerou pozornost opět Adam vysokým hláskem. Nenápadně si doběhne popostrčit židličku ke kuchyňské lince, aby mi mohl během přípravy asistovat. Nejsem nadšený, když se chopí nože a chce například krájet brambory, ale dnes plánuji uvařit maximálně špagety, u čehož žádnou pomoc nepotřebuji.

„Ještě uvidíme," odpovím, zavřu skříň s potravinami a skloním se k Adamovi, jenž neváhá a pověsí se mi kolem krku, sotva dýchám. „Chyběl jsem Vám?"

„Jo!" vykřiknou oba kluci zároveň a obdaří mne širokými úsměvy.

„Adam mi bral to červený auto na vysílačku a táta mu nic neřekl," začne si okamžitě stěžovat o dva roky starší Ben a naštvaně si založí ruce na hrudníku, ale Adam se na bratra sápe s snaží se mu zacpat pusu, aby nic neříkal. Moc dobře ví, že by za tohle měl večer zakázanou pohádku.

„To není pravda!" rozpláče se Adam, takže si jej jen přitáhnu blíž k sobě. Je tak maličký, že mi připomíná Alessia.

„Kluci, dojděte mi pro tátu a potom si začněte dělat úkoly. Potřebuji s ním něco probrat..."

„A můžeme potom vařit? Prosím!" kvílí a já jen rezignovaně přikývnu. Uděláme k špagetám třeba salát.

* * *

„Promiň, ale Mike je dneska zase na zabití," vydechne vyčerpaně stará alfa a těžce dosedna na barovou stoličku. Já zrovna ujídám zmrzlinu přímo z vaničky, takže věřím, že musím působit zaneprázdněně a stejně vyčerpaně jako on.

„To je alfa?" zeptá se příkře a podezíravě si mě prohlíží. Trochu ve mně hrkne, ale neměl by nic poznat, v autobuse bylo hodně lidí, takže by měl být Georgův pach zastřený.

„Nevím, byl jsem ve městě, jel autobusem, šel nakoupit..."

„Že by Fiorentino jezdil autobusem? To se mi nezdá," zavrčí a podloží si bradu dlaní. Není nepříčetný, jen vysílený a vyžívá se v mé předstírané nevědomosti.