Who? (A/B/O)

Noviny 50

„Ah, pan Fiorentino!" Potěšeně si pohraje se slovy alfa na mém místě. Úlisný pohled rámovaný blond vlasy a s pozadím širokých ramen můj odpor k alfě okamžitě znásobí, pach Gabriela mne však nutí zůstat alespoň prozatím v místnosti. „Vzhledem ke zvěstem, které kolují o Vaší osobě, jsem poměrně zklamán." Vyjádří nespokojenost hlasitým zamlaskáním. Zvažuji své síly a možnosti, kdybych se na alfu přes stůl vrhl, následně si však mohu natáhnout pouze rukavičky distingovanosti.

„O Vás pro změnu nekolují zvěsti žádné, a proto bych byl možná raději věděl, s kým mám tu čest."

„Gordon Fiorentino, nový ředitel Univerzity Fiorentino," pronese pyšně jako páv, ale mně dochází, že má kariéra právě dostala náhrobní kámen, jenž nasadila alfa, která se věkově podobá mým synům.

„To je mi překvapení." Pokusím se i ironický tón, ale příliš nevěřím, že se mi podařil.

„A mám pro Vás další," potěšeně mi oznámí. Na mém stole je nepřirozeně prázdno. „Stáváte se mojí pravou rukou – lépe řečeno asistentem. A ten Váš asistent... Myslím, že si ho můžete nechat, když se zbavíme místních omeg. Také nechápu, jak jste mohl dovolit omegám pracovat na takových postech."

„Umím ocenit kvalitní práci."

„Poté nechápu Vaši slabost pro tu omegu... Jak se jmenuje?"

„Gabriel?" syknu dotčeně. Jak si někdo může nepamatovat jméno svého budoucího mate?

„No, jistě." Postaví se za stolem a mé ego dostane další zásah. Obří alfa se svaly rýsujícími se lehce pod sakem těžce zesměšňuje moji postavu, která se každým dnem blíží k beztvarosti. Pro všechen spěch a stres nemám na posilovnu ani čas a ani pomyšlení. „Myslím, že pro dnešek by nám takové schůzka stačila, ale od zítřka začneme normálně zase fungovat – očekávám Váš příchod v půl sedmé ráno, abyste připravil veškeré materiály, než dorazím. Se starým panem Fiorentino jste – předpokládám – nehovořil o náplni své práce... Tady je složka pokynů, snad Vám vše vysvětlí."

Strčí mi do ruky dva štosy papírů. V jednom okamžitě poznávám nakupenou práci za mé dva dny volna, které okamžitě schovám do aktovky.

„Myslím, že to mi stačí," odtuším. Degradace mi vždy přišla nesmírně ponižující a bolestivá, kdyby k ní došlo, ale dnes mi šrotuje hlavou pouze ranní zpráva z výtahu. „Řekněte mi ještě: Je Gabriel v pořádku?"

„Teď už asi ano." Zasměje se. „Nečetl jste zprávy?"

Bez vysvětlení mě vyhodí na chodbu, kde na mě už čeká udýchaný Aaron. Na zmačkaném obleku jasně vidím, že celou cestu běžel, aby byl co nejdříve u mě. Přeci ani on si nemůže myslet, že by byl Gab mrtvý... Alfy výraz tomu však nenasvědčuje.

„Georgi," vydere se mu z hrdla přidušeně, „co to má znamenat?" Před obličejem mi mává čerstvým výtiskem novin, na kterém i já dokáži přečíst obří titulek FIORENTINO.

„O ničem nevím," bráním se zoufale. Tvrdě potlačuji možné první slzy, které se však nesmí vydrat na povrch před mými zaměstnanci za žádnou cenu. „Tady to řešit nebudeme, pojď." Zatáhnu dlouholetého přítele do kuchyňky pro omegy, odkud i jednu vyženu, abychom měli soukromí.

„Mluv! Co se Gabrielovi stalo?!" První mokrá kapka překoná hráz a rozmlží mi zrak.

„Proboha!" vydechne plačtivě. „Takže je to pravda..." Vyvaleně si mne prohlíží, než svůj obličej skryje do dlaní. „On vážně...? Vážně umřel?"