Who? (A/B/O)

Přírodě to občas trvá 51

„Jsi v pohodě, brácho?" zeptá se opatrně Aaron zkroušeně, přestože o jeho omegu se nejedná. Jeho žena a děti sice doma leží s angínou, ale o život jim nejde.

„Mohl bych být?"

„Ne," odpoví si sám. Z univerzity jsme se přesunuli do prázdného bytu, jenž jakoby kopíroval mé skutečné nitro – pokryje pouze základní potřeby. Sedíme na obrácených dřevěných krabicích, kterým každým okamžikem hrozí zkáza, upíjíme kávu z oprýskaných hrníčků, které Alessio odmítl zabalit, a prázdně pozorujeme smutné město za zamlženými okny.

„Jak tohle můžu vysvětlit doma?" povzdychnu si. Zparoduji veselý hlas: „Tak, kluci, asi vám umřel táta, ale nezoufejte, tvrdí to jenom noviny a zbytek světa! Zůstaňme v klidu, protože já Gaba cítil z cizí alfy..."

„Georgi, to je ale podstatné vodítko," zastaví mé tragické vystoupení. „Kdyby Gab opravdu umřel, tak by se k němu Stone ani nepřiblížil, tudíž by nemohl nést stopový pach tvé omegy."

„Třeba byl u Gaba před porodem."

„Nebyl," odsekne Aaron prudce. „Je to Stone, nesnáší omegy a nic s nimi spojeného – určitě by se nešel podívat na těhotnou omegu, která ani nečeká dítě s ním. To by nedávalo smysl!"

„Tady toho nedává smysl víc," připomenu svému příteli. „V první řadě mi Fiorentino volal už odpoledne, že Gab porodil, ale v novinách se píše, že umřel až večer při porodu... Velká neznámá je i počet dětí." Alfa mne zaujatě pozoruje. Samozřejmě, že už si v hlavě utváří statistiky a pravděpodobnosti – živí se tím celý život a výborný. „Píše se o úmrtí chlapce, ale co moje holka. Gab na sto procent čekal dvojčata, což mi potvrdil i Fiorentino."

„Nezapomínej, že Fiorentino chtěl holčičku odvézt," nadhodí zamyšleně a zároveň zlostně alfa naproti mně, která již dopila celou kávu.

„To by přeci..."

„Také si neumím představit, že by byl až taková svině, že by ji odvezl, ale pokud Gab zemřel... Třeba byl Gabriel poslední, kdo ho držel v určitých mezích, když mu už předtím zničil život."

„Fiorentino by pro Gaba nic neudělal," ujistím ho zahořkle. Stará alfa rozhodně nepatřila k otcům, kteří by svým ratolestem četli pohádky před spaním a tajně jim nosili zákusky ze schůzí. „Mně však slíbil, že děti dorazí do týdne. Zatím jsou v nemocnici..."

„Aiden!" vyjekne Aaron ve stejný okamžik, kdy si to uvědomí i můj mozek. Samozřejmě, kdo jiný by měl vědět o mé omeze víc než můj bratr, její hlavní ošetřující. Jak jsme mohli být tak hloupí a nepřijít na to dřív?! „Zavolej mu!"

Telefon držím v rukou ještě dříve, než Aaron dořekne větu.

„Aidene! Jak je na tom Gabriel? Co se stalo?"

„Ah, dobrý den, paní Rotterová," pozdraví mne bratr výmluvně.

„To jsem já, Aidene! George!"

„Ano, rád Vás slyším. Sám jsem chtěl volat," žvaní Aiden blbosti dál. Nechápavě pokrčím rameny směrem k Aaronovi, jenž vyčkává jakékoliv informace.

„Je Gabriel naživu?"

„Ano, jistě," prozradí vesele, avšak rychle dodá: „že Vás budu rodit já. Nemusíte mít žádný strach, nikdy se mi nestalo, že bych nějaké komplikace nevyřešil." Úlevně vydechnu a povzbudivě na Aarona zvednu palec nahoru.