Who? (A/B/O)

Všem sliboval alfu 53

Alessio se s Bowiem pouze nesměle pozdravil a následně zmizel ve svém bytě, kam náhle pospíchal za Siamonem, aby nemusel s alfou, které dal košem, déle setrvávat ve stejné místnosti. Do poslední vteřiny se ke mně však vytrvale tulil a chtěl drbat na zádech jako kočka.

Arthur si ke mně sedl z druhé strany a po odchodu mladšího bratra po mně vyžadovat téměř stejný zájem. Pevně mne držel za ruku, kterou silou sevřel pokaždé, když jsem jej přestal hladit po hřbetu dlaně. Nervozita z omegy zcela čišela.

Bowie se s námi přátelsky pozdravil, na Arthura se neustále usmíval a snažil se zastihnout jeho pohled, ale Arthur pokaždé ucukl očima. Jako pravá mladá a nevinná omega se schovával za svého otce a nikterak na sebe nevázal pozornost. V těchto chvílích jsem vlastního syna nepoznával, ale zřejmě jsem nebyl jediný. Bowie na něj nahlížel ze všech stran, několikrát dokonce natáhl ruku, aby se jej dotkl, ale při pohledu na vyděšenou omegu ostýchavě ruku opět stáhl.

Arthur se i přes veškeré pobídky k hovoru držel svého ticha a mé ruky. Dlouhé desítky minut jsme nakonec strávili plánováním našeho revolučního plánu, přestože tato stolička napadala na všechny čtyry nohy... Nemáme jedinou omegu do zkušebního ročníku, mnozí dobří učitelé alfy odmítají vyučovat omegy, chybí nám peníze na uskutečnění a jako hlavní bod jsem ztratil své postavení, které mělo celý nápad zaštiťovat.

„Měl bych už jít." Začne se zvedat Bowie, značně zklamán celkovým neúspěchem. „Nechtěl jsem Vás zdržovat takto pozdě večer, ale chtěl jsem Vás vidět," řekne mile, ale je mi jasné, že bez mé přítomnosti by se zcela určitě obešel. Očima stále zkoumá sklopenou tvář Arthura.

„Je mi potěšením, že jsme pro Vás tak blízcí, že se Vám po nás stýskalo." Znenadání na mne přijde zívnutí, které se už nedá ničím zamaskovat, proto tuto situaci využiji k malé pomstě Arthurovi. Jeho návštěvu jsem celý večer bavil já. „Omluvám se, jsem utahaný jako kotě..."

Zvednu se z pohovky a naposledy něžně pohladím Arthura. Podle výrazu ve tváři mu mé úmysly zjevně neunikly. „Zlato, vyprovoď pana Bowieho, buď tak hodný. Dobrou noc, pane Bowie, rád jsem Vás viděl!"

Nejrychleji, jak jen dokáže mé staré tělo, zapluji za roh, ale neodeberu se do svého pokoje. Tiše stojím poblíž a poslouchám, jak Bowie nejistě zahajuje konverzaci.

„Arthure... Měl bych se ti omluvit."

„A za co?" zeptá se velice tiše Arthur. Slyším zvuk sedačky, tudíž se buďto omega postavila, nebo alfa zaujala mé původní místo.

„Za to, jak jsem se zachoval." Krátká odmlka. „Neměl jsem vůbec vcházet do pokoje Alessia, když dostal heat... Kdyby to nezastavil, pravděpodobně bych s ním už teď byl mate a to dítě by bylo moje." Hluboké povzdechy na obou stranách se mi zarývají hluboko pod kůži. „Myslím, že bych s ním nedokázal být šťastný."

„S Alessiem je každý šťastný," přeruší alfu omega kousavě. „Každý chce mít po boku dokonalou omegu Fiorentino."

„Já jsem chtěl jen říct, že jsem si uvědomil své velké pochybení velice brzy, ale tobě už jsem to nestihl říct, než jsi utekl."

„Jen mi nepřipomínej, že jsem tady nechal Charlieho a jak jsem špatná omega!" poprosí Arthur jízlivě. Připadám si špatně, že jsem zůstal a poslouchám, ale v tento okamžik se prostě už nemohu rozhodnout přestat.

„Chci ti připomenout, že jsi pro mě stále ta nejdůležitější omega!" sykne tentokrát podrážděně i alfa, což i do mne vrazí osten obezřetnosti. „A Charlie alfa..."