Who? (A/B/O)

Děti v úschovně 37

„Potřebuji čas!" zavrčím frustrovaně do telefonu.

„Georgi, jsou to tvoje děti a u mě nemůžou zůstat navždy," sykne nazpět můj vlastní bratr. Proč by u sebe nemohl ještě nějakou tu dobu nechat mé syny a vnouče? Já prostě ještě stále nejsem psychicky připravený na zodpovědnost.

„Prosím, ještě týden," škemrám pln očekávání, že mi dá několik dnů na zotavení.

„Den, maximálně den a potom je přivezu. Potřebují svoji alfu, kterou jim děláš ty."

„Momentálně nedělám alfu ani sobě," přiznám znechuceně. Tolik vyčerpání mě stála jediná vzpomínka z mého dosavadního zapomenutého života. Modlím se, aby se mi nikdy nic podobného už nevrátilo...

„Furt tě ta vzpomínka tolik trápí?" bratr zcela změní tón hlasu, avšak ani laskavost mi nezlepší den. „Seber se, chlape! Sice jsi nebyl nikdy lidumil, ale zato ses uměl životem probít. Už alespoň chápeš, proč jsou všichni v šoku ze tvého nynějšího chování."

„Je mi ze sebe zle," vyplivnu hořce, téměř potlačuji pelyňkové slzy. „Nedokážu se teď podívat Gabrielovi ani Alessiovi do očí."

„Positivní je, že Gabrielovi už nemusíš," zažertuje naprosto nevhodně. Já bych se Gabovi tak moc rád podíval do těch velkých modrých očí... „Fajn, blbej vtip, ale pro Alessia musíš fungovat i nadále! Vzhlíží k tobě, stejně jako Arthur a v neposlední řadě i Charlie."

„Aidene," oslovím znenadání mladší alfu, „dneska se sejdu s Georgem."

„Cože? Jak?"

„Nakonec se ukázalo, že sekretářka starého Fiorentino ví více věcí... Poslal jsem Gabovi už z nemocnice květiny s omluvou."

„Za co ses, proboha, omlouval? Že jsi před sedmnácti lety zneužil jeho nevinnost pro peníze? Vzpamatuj se! Tohle všechno on už dávno ví."

„Omluvil jsem se za jeho těhotenství. Mohu ze všechny komplikace víc, než si přiznávám."

„Tohle jsou zbytečné řeči, které všem jenom přitěžují." Slyším těžké povzdychnutí z druhé strany telefonu. „Dobře, Georgi, můžeš si tady nechat děti v úschovně do neděle, ale pozdravuj od Alessia Gabriela a ode mne také. Neposer to znovu!"

* * *

Nervózně si pohrávám se stonky růží, abych alespoň trochu zaměstnal svoji mysl při čekání na Gabriela. Vybral jsem k setkání maličkou kavárnu v zapadlé uličce, kam se nikdo z mých známých v žádném případě nevydá. Nyní pouze doufám, že místo setkání neodradí i Gaba.

„Dáte si ještě něco?" zeptá se mě již po několikáté mladá omega v číšnickém stejnokroji. Její věk může jen stěží překročit třicítku a není cítit po žádné alfě, ale já nemám zájem, přestože ona zřejmě ano.

„Dvakrát nealkoholické mojito. Děkuji."

„Dvakrát?" podiví se, ale zakázku si zaznamená.

„Ano, čekám na svoji omegu," odpovím takovým způsobem, aby se již nesnažila. Chápu, že ze mě není cítit žádná omega... „Víte co, přineste mi i nějaký dortík."

„Jistě, pane."

Několik minut po splnění objednávky se na schodech terásky objeví Gab. Vlasy má svázané v rozčepýřeným drdolu, je ověšen plátěnými taškami a já jej kvůli velkému břichu skoro ani nepoznám. Když ode mě odcházel, bříško už pomalu zahalovalo vypracované břišní svaly, ale dnes mu břicho enormně trčí ze všech stran pod obrovským černým trikem.