Who? (A/B/O)

S tichým fňukáním 42

„Ano, pane," odpoví znovu plný očekávání mé další nevýrazné reakce. Havraní vlasy mu plynule přecházejí na ramena a sahají až k lopatkám. Tmavé oči se jen nesměle zvedají, aby zachytily můj pohled, ale po kratičkém kontaktu se opět vrací ke studiu podlahy.

Siamon přede mnou sedí v županu, přesto se nepřístojně cítím já. To on právě vyšel z toho pokoje. To on se vrátil jako muž. To jemu se nyní otočil celý svět o sto osmdesát stupňů. Já jsem jenom chudák, kterého právě opustila poslední omega.

„Je v pořádku?" položím rozhodující otázku. Špatná odpověď jej bude stát život a on to dobře ví.

„V naprostém – právě spí."

„A je...?" Prstem si letmě přejedu po krku.

Pochopí a urychleně zavrtí hlavou. „Ne, pane, neodvážil jsem se a i Alessio mne varoval, že je označení nevhodné." Úlevně vydechnu a poprvé se na snědou alfu usměji.

„Pamatuji si na odmítnutí omegy v té nejintenzivnější fázi společného plynutí, proto ti děkuji, že jsi nechal mému synovi ještě příležitost volby." Mladý muž na mne poplašeně pohlédne. „Musí pro tebe být těžké respektovat všechna pravidla naší společnosti. Předpokládám, že u vás, ve vaší vesnici, nejsou pravidla spojena s označením."

„Pokud si alfa vyhlédne omegu, může si ji označit – neexistují žádné zákony, které by zakazovaly omegám nesouhlasit, ale já bych si nikdy nevzal omegu násilím," obhajuje se. „Ne po zkušenostech, které mám," dodá tiše. Nemusí nic říkat, ještě ani teď z alfy necítím vůbec žádný osobitý pach.

„Teď patříš do naší rodiny, nevracejme se k minulosti. Sotva jsi přijel, tak si odpočiň po náročném týdnu a až bude mít Alessio sílu na rozhovor, učiníme zásadní rozhodnutí."

„Jaká?" zeptá se jemný hlásek zpoza mých zad. Trhnu sebou.

„Zlato, proč neodpočíváš?" vyčítám chlapci, ale sám na něm vidím, jak je uvolněný, krásný a spokojený. Celý září, avšak pouze pro Siamona.

„Nejsem unavený," zaštěbetá a s mírným ruměncem políbí rychle mladou alfu na rty.

„Alessio, prosím, odpočiň si," naléhá Siamon a já jen těžce přijímám porážku. Alessio již neslyší pouze můj hlas.

„Dobře, jen si vyslechnu tatínka," slíbí. Ještě nejsou ani mate a již si na sebe tolik zvykli.

„Chtěl jsem, aby ses rozhodl, zda jsi s alfou spokojený, ale když vás vidím... Asi nepotřebuji slyšet víc."

„Nechci jinou alfu, tatínku. Možná už ani není cesty zpět, pokud se nám podařilo přivést miminko na svět." Ztuhnu. Na tuto možnost jsou v posledních hodinách ani nepomyslel.

„Siamone, mohl bys nás nechat chvíli o samotě?"

„Ano, pane," souhlasí rychle a s posledním zamilovaným pohledem na mého syna odchází do Alessiova pokoje.

„Alessio, uvědomuješ si, do jak těžké životní situace se sám vrháš?" vyhrknu možná trochu ostřeji, než bych měl, jelikož se omega zarazí a povystrčí spodní ret dopředu. Jen ne slzy! „Siamon neumí žít v našem světě, nemá dokonce ani svoji osobitou... ehm... vůni."

„Tatínku, ale já Siamona miluji i bez toho všeho. Vím, že má vnitřní omega stojí o tuto alfu a ona stojí o mě. Nechci mít děťátko s nikým jiným a když už ani nejsem přímý dědic Fiorentino," výmluvně uhne pohledem, „mohl bych mít nárok na lásku."