Who? (A/B/O)

Couvnu o několik kroků 10

Po onom záhadném setkání plném dotyků ze strany šáha se obě moje omegy chovají poněkud rozklepaně. Celou dobu hraji, že jsem nic neviděl a že mi absolutně nepřijde zvláštní, že se Alessio bojí pohlédnout na vlastního otce a raději v nejbližší době opustí místnost s polonahým otrokem v patách. Gabriel si vyčerpaně sedne na postel a s ostrým výdechem padne do ustlaných peřin – totálně se to nepodobá klasickému chování mé pyšné omegy.

„Unavený?"

„Vyčerpaný," potvrdí dlouhovlasý brunet se světlýma očima a chlapeckou tváří, kterou nyní trápí únava a možná i něco jiného. Pravděpodobně přemýšlí, jak se vykrást z našich komnat a vlézt šáhovi přímo do postele...

„Je teprve osm," sjedu pohledem z drahých hodinek na omegu, která je ráda, že leží, „chci se ještě projít bez všech těch nudných alf."

„Beze mě, točí se mi ze všech těch pachů alf hlava... Vezmi si Alessia." Přemáhám nutkání se ušklíbnout nad jeho hloupou lží, které mám dle všeho věřit a ještě mu pomoci s odchodem, když odvedu našeho syna. „Půjdu spát, dnešek byl náročný a už začínám pomalu cítit heat, na který potřebuji nabrat sílu, abych neselhal."

„Snad budu mít čas," prohodím nedbale, čímž náš krátký rozhovor ukončím. Otočím se na patě a zamířím do pokoje našeho malého syna, jenž si užívá masáž z rukou otroka. Má blaženě zavřené oči, na rtech jemný úsměv a mezi očima vrásku značící napětí v tomto malém stvoření.

Otrok při pohledu na mě přestane a rychle sleze z postele, kde nemá co dělat, čímž probere Alessia, jenž polekaně zakryje svoji nahou horní polovinu těla. Tolik se stydí před alfou, přestože se jedná pouze o jeho otce.

„Tatínku?"

„Pojď se se mnou projít, potřebuji si pročistit hlavu." Stáhnu sako a rozepnu si košili, tudíž mi zůstane pouze bílé tílko. Alessio na mě zůstane zírat s pootevřenou pusou. „Nechceš si zakopat?" navrhnu opatrně. I když jsem byl náctiletý a o dítěti jsem nechtěl ani slyšet, tak jsem vždycky věděl, že pokud budu mít syna, budu s ním hrát fotbal, brát jej na zápasy, učit ho blbosti, kterými bude otravovat okolí, jenže se mi narodila omega...

V tmavé chodbičce se rychle převléknu do volných šortek, čistého trika, sportovních bot a popoháním svého syna i s otrokem, aby mě napodobili. Alessio si přede mnou stydlivě natáhne volné triko a mé další šortky, jenž na něm plandají, ale konečně vypadá jako normální kluk. Míč seberu ve společné herně a kousek volného trávníku nalezneme nedaleko budovy.

„Neboj se a pořádně do toho kopni!" pobízím svého syna, jenž fotbal snad v životě nehrál. Opatrně nohou strká do míče, aby nezranil sebe ani nikoho ostatního. Vytvořil jsem jednu provizorní bránu z kamenů a stal se brankářem, ale míč se ke mně ještě ani nepřiblížil, přestože se zdá, že otrok by hrát uměl.

„Alessio, pojď sem," rozhodnu rázně a vykročím k omeze, na které je znatelný strach. Přeberu míč a stoupnu si těsně vedle něj. „Takhle si dáš míč... Můžeš si dát trochu rozběh," couvnu o několik kroků, „a vystřelíš." Dutá rána se nese vzduchem, jak má noha narazí do míče, a míč přímou trajektorií protne pomyslnou čáru brány. „Gól!" vydechnu, ale můj syn stále vypadá ztrápeně.

„Ale tobě tam nikdo nestál," zamumlá pobouřeně, „nechci ti ublížit, když tě míč omylem zasáhne."

„Umím chytat, neber na mě žádné ohledy a prostě kopni do toho zpropadeného míče!"

Po mém rozkazu se odhodlá k větší ráně, ale jakási vášeň přichází až časem, kdy naprosto zapomene na možná rizika. Instinktivně kope do míče, promýšlí taktiku, jak mě obehrát, při každém gólu se raduje, skáče, výská, plácá si s otrokem, na mě párkrát vyplázne i jazyk a rozčiluje se při neúspěchu. Chvílemi je natolik ponořen do hry, že ani nerespektuje, kdo z nás je alfa a omega, ale mně to tak naprosto vyhovuje. Konečně se můj syn chová jako kluk a ne hadrová panenka se společenským protokolem v hlavě.

„Gól!" zařičí chlapec jako zvíře a vítězně sebou práskne na trávník jako pravý fotbalista. Lapá po dechu, triko má promočené potem a celá hruď se mu divoce zvedá a klesá. Hráli jsme opravdu dlouho a já si konečně zase přišel jako kluk na hřišti, ne jako zodpovědný otec a ředitel celé univerzity.

„Alessio! Alessio!" začnu skandovat jméno svého dítěte, vyzvednu jej na ramena a následně s ním vyrazím do našeho apartmánu v doprovodu veselého otroka. Syna postavím na nohy až těsně před jeho pokojem a beze slov jej ještě obejmu, čímž nás vyvedu z míry oba, ale potřebuji cítit někoho, kdo mě má upřímně rád.

„Dobrou noc, zítra si zase zahrajeme," slíbím a odejdu. Cestou do své ložnice přemýšlím, jak moc na mě dolehne fakt, že Gab odešel k šáhovi, ale čeká na mě milé překvapení. Gabriel spí na naší posteli, vedle něj se válí několik fotek z Alessiova dětství a jedna z naší svatby.

Nemohu si zvyknout na své mohutné dlaně a neohrabané prsty, přesto s maximální opatrností si podržím fotku nás dvou několik centimetrů od tváře. Pečlivě zkoumám naše výrazy, skvěle padnoucí obleky i spojené ruce pod pruhem lehké látky, která symbolizovala naše spojení.

Gabriel se na obrázku usmívá dětskýma očima, nedokáže ještě ovládat výraz ve tváři, tudíž z něj štěstí doslova tryská, zatímco já mám klidný výraz, ale o okamžiku absolutního štěstí se mluvit nedá. Opatrně držím smějící se omegu a usmívám se do fotoaparátu, i když jsem si v té době spíš pomalu počítal, kolik milionů mi přistane na účtu za toto malé divadýlko, které jsem si brzy musel pojistit dítětem, jenž se na mě culí z další fotky.

Gab s novorozeným Alessiem v náruči a poslední šťastný úsměv mého mate. Na dalších fotkách se sice také usmívá, ale výrazně dospěl a zvážněl. Já na pozdějších fotkách už chybím zcela. Alessio první den ve škole. Alessio na hřišti. Alessio s Gabem v moři...

Vymazali mě ze vzpomínek i z celého svého života. Možná mé zapomnění na ně byla má jediná jízdenka pryč, kterou jsem promrhal a opět se vracím na místo činu, kde se Alessio schovává ve stínu a Gabriel hledá pomoc u jiné alfy.

999 slov