Who? (A/B/O)

Mate zemřel, dítě zemřelo 49

„Tatínku, myslím, že se tam už víc nevejde," varuje mne Alessio s posledním květináčem s kytkou v náruči. „Tohle podržím, ale v mém pokoji zbyly ještě nějaké poličky a pár posledních kusů oblečení."

„To nevadí, dojedu pro to speciálně, ložnice taky ještě není kompletně pryč," ujišťuji omegu, která od chvíle, co zjistila, že je v jiném stavu, září štěstím. „Jeďte s Aaronem napřed, ještě si to tady projdu," pronesu posmutněle. Sice v tomto bytu doopravdy nežiji celý život jako Alessio, přesto mi však přirostl k srdci a dokázal, kolik událostí se může odehrát na pár metrech čtverečních.

„Také jsem se loučil," přizná chlapec o hlavu nižší, než jsem já. „Je těžké říci sbohem, ale do nového domu se už těším."

„S novým domem už nebudeš dítětem," sdělím mu smutnou pravdu. Můj malý chlapec má vlastní byteček v přízemí, kam už si nebudu moct chodit, jak se mi zachce, a budit své dítě šimráním.

„Už jsem muž," prohlásí pyšně, ale fyzicky vypadá stále na třináct.

„A hlavně z tebe bude táta," připomenu a oči omegy se rozzáří ještě víc.

„Jo, už se se Siamonem moc těšíme na miminko, ale začínám se trochu bát. Co když to nezvládnu? Stále si ještě pamatuji Arthura, jak vysíleně ležel na lehátku a v agonii křičel na Aarona, že to vzdá..."

„Alessio, přivést nový život na svět moc bolí, ale to dítě za to stojí."

„Arthur mi to říkal taky, ale... Možná bych mohl mít císařský řez jako tatínek..."

„Meleš hlouposti," utne malou omegu její bratr. „Jednou se to dá normálně přežít."

„Nechci, aby to bolelo," fňukne Alessio dětsky.

„A já tady nechci stát ještě zítra." Vytrhne Arthur Alessiovi květináč z rukou a zamíří ven. Alessio ho s pokrčením ramen následuje.

Ještě naplním několik papírových krabic, sundám obrazy ze zdí a pozamykám. Veškeré tyto aktivity trvají další dvě hodiny, během kterých si v hlavě přemítám, co vše se v jednotlivých částech domu odehrálo... V ložnici jsem se poprvé spojil s Gabrielem a ač jeho čin byl naprosto chladný, při poslední návštěvě jsem pocítil značnou dávku náklonnosti. Na chodbičce jsem přivítal Arthura do svého života a v kuchyni se poprvé můj pohled spojil s Alessiovým. V tomto bytě se psaly dějiny mé rodiny.

Vyzvánějící telefon mne zastihne až u výtahu, ale jméno vyrušovatele mne okamžitě přivede do reality. Fiorentino.

„Dobré odpoledne," pozdravím naučeně. Těžký povzdech si i skrze můj dobře udržovaný výraz najde cestu ven, čímž jasně podtrhnu znechucení a otrávení z mé strany.

„Zdravím, Georgi." Alfa dělá, že nic neslyšela, a trpělivě mé zdvořilosti opětuje. V duchu si jen přehrávám, co bude zase potřebovat. „Dovol, abych ti jako první poblahopřál k dvojčatům."

„Co, prosím?!" vyhrknu šokovaně. V prvních vteřinách ani nechápu, co daná slova znamenají. „Gab už porodil?"

„Zrovna ho přivážejí z operačního sálu a ještě není při vědomí, ale ano, děti už jsou venku. S radostí ti mohu říct, že jsou obě zdravé..."

„Jedu tam!"

„Ne," utne mé snahy. „Podle doktora by ti mohli přivézt děti asi za týden, ale já osobně si nepřeji, aby ses zde zdržoval. Gabriela již zítra přesunou do domácí péče specializovaného týmu k nové alfě a děti za těch pár dnů neutečou."