Who? (A/B/O)

Políbili se 32

„Vezmi si to dítě do pokoje, prosím tě," požádám omegu v obří mikině a teplácích, která neúspěšně kolébá kňourající miminko v náručí. „Zlato, slyšíš mě?"

„Tati, Alessio se učí, nemůžu ho rušit – už zase," řekne vyčerpaně chlapec a sedne si vedle mě na sedačku. Pravděpodobně je ještě hubenější a zdrchanější než před tím, než jsem ho přijal pod svoji střechu – dítě mého syna pomalu ničí.

„Arthure, potřebuji chvíli pracovat s panem Bowiem, tak si vlez ke mně do ložnice a zkus Charlieho uspat."

Arthur si nenechal poradit a jakmile se dozvěděl, že má syna alfu, a překonal prvotní šok, rozhodl se vybrat pro chlapečka jméno Charles. Tvrdil, že jeho dítě bude silná a mocná alfa, tudíž je Charles dokonalým jménem, aby jednoho dne mohl zastávat výjimečně důležitý úřad.

„Prosím, pomoz mi." Pokusí se mi strčit dítě do náručí, abych zažehnal pláč, ale on je otcem, on se musí umět postarat, když si miminko pořídil. „Udělám něco k večeři a uklidím..."

„Musíš se to naučit sám, je to tvé dítě."

„Tobě se o Alessia také staral Gabriel."

„Gab je omega... Jdi do ložnice, jestli se ti ani to nepomůže, přijdu, ano?" navrhnu a omega zkroušeně odejde. Bowie nás pozoruje jako idioty – vlastně dodnes ani nevěděl, že Arthur už porodil, a byl dost v šoku, když se to dozvěděl.

„Promiňte, už se můžeme plně věnovat mému plánu." Začnu zbrkle lovit podklady, ale Bowie mne zastaví se slovy, že by bylo fajn, kdybych mu svůj plán také představil.

Seznámím jej se svojí novou teorií o vzdělávacím systému pro omegy, jenž by je lépe připravil na koexistenci s alfami jak doma, tak v zaměstnání. Svým nápadem bych rád zrovnoprávnil dívky a chlapce, kteří jsou nuceni stereotypně sloužit alfám... Už v průběhu vysvětlování vidím, že je Bowie nadšen a zaujatě přikyvuje, ale jakmile skončím, omluví se a odběhne na záchod. Snad mi tím nechce vyjádřit, že na mě s...

Cítím se jako bůh díky tomuto plánu – mám v rukách revoluci ve vzdělání i sociálních vztazích. Jsem prostě dobrý a za tento počin dostanu zpátky svoji omegu.

Charlie pomaličku přestává plakat, až nastane naprosté ticho. Bowie se stále ze záchoda nevrací, tudíž se rozhodnu navštívit své děti. Mého syna a maličké miminko, které mě činí šťastným. Sice začátky byly poněkud děsivé, když u chlapečka byly špatné hodnoty snad všeho, ale naštěstí se brzy stabilizoval a oba chlapci se už za dva týdny mohli vrátit domu.

Tiše otevřu dveře do ložnice a zůstanu stát. Nevím, jestli mám být Bowiemu zavázán, nebo na něj vystartovat. V polosedu leží na mé posteli, k hrudi má přitisknutého Charlieho a na podbřišku mu spočívá hlava spícího Arthura, jehož hladí podél páteře. Celá scenérie by byla naprosto dokonalá, kdyby měla alfa s mým synem pouto, ale ona zde momentálně leží s mým druhým synem, kterému není určena.

V okamžiku, když mě spatří, zbělá a pomalu odsune malou alfu i Arthura. Z peřiny pro miminko vytvoří něco jako ochrannou hradbu před spící omegou a následně pokorně odcupitá za mnou na chodbu.

„Omlouvám se, ale chlapec stále plakal a mně už bylo Vašeho syna opravdu líto. Neumím se dívat na trpící omegy, i když je v mých silách jim pomoct," zadrmolí omluvně a následuje mne zpátky do obýváku, kde jsou i veškeré papíry.

„Jak jste mu mohl pomoci? Umíte uspávat dítě?" zeptám se, ale nic mu nevyčítám. Arthur vážně potřebuje spánek a Charlie také, aby sílil a rostl.