Who? (A/B/O)

Ve stresu 16

Přivítání s otcem bylo bouřlivější, než jsem čekal, což vedlo Gabriela ještě k větší zášti k mému původu. Dokonce přemohl svoji slabost a rozhodl se zasáhnout do přípravy večeře, aby jej tchýně třeba neotrávila ještě dříve, než ho zabije můj otec. Alessia jsme uklidili do mého dětského pokoje, aby se alespoň trochu prospal po dlouhé cestě, přestože má matka to komentovala protočením očí a slovy, že už není mimino, abychom za něj museli rozhodovat.

„Jaký je důvod tvé návštěvy?" zeptá se vesele táta, kterému značně zřídly vlasy od doby, co jsem jej viděl naposledy. Rázně připochoduje od krbu, kde se přátelsky mihotají plamínky, a sedne si naproti mně do křesla.

„Gabriel."

„Je těhotný," upřesní problém. Samozřejmě, že si všiml změny vůně, když procházel kuchyní, kde se vyskytovala moje omega.

„A to nesmí být." Ve výrazu táty se toho příliš nezmění, ale já poznám, že pochopil moji nevyřčenou žádost.

„Tvoje omega je pod takovým drobnohledem, že i kdybych jí udělal klasickou prohlídku, doktoři rodiny Fiorentino by to poznali." Zamyslí se a nesmlouvaně zavrtí hlavou. „Nemám dokonce ani speciální školení na mužské omegy, Georgi – nesmím nijak zasahovat do těla tvého mate."

„Tati, je těhotný tak týden, prostě mu dej nějaké prášky, aby to vypadalo, že chytil virózu, a bude uklizeno."

„Mluvíš o plodu, ať už je starý, jak chce, chlape, a já nejsem žádný šarlatán. Nebudu míchat bylinky, aby se Gabriel dostal na dno svých sil a tak potratil." Mírné rozčílení signalizuje zrudnutí lící a zaryté prsty do čalounění křesla. „Proč by nemohl mít další dítě? Topíš se v penězích a Gabrielovo zdraví nijak neohrozíš, možná by mu to vlilo nový život do žil."

„Jde o majetek, nesmí se dělit," povzdychnu si. Proč vše musí být tak složité? Jsem jeden z nejbohatších lidí na světě a bojím se, že by mé druhé dítě žilo v chudobě a vyhnanství...

„To nemyslíš vážně!" Otec se ironicky zasměje, až jej přemůže kašel. Připomíná mi to časy, kdy ještě kouřil. „Dej tomu dítěti mu pár miliónů stranou a jednou ti ještě poděkuje, že má normální život."

„Není to tak jednoduché... Co podíl na univerzitě? Postavení? Jméno...?"

„Třeba nebude chtít podnikat a jestli tě tolik tíží dělení jména Fiorentino, tak se může jmenovat po mně, tak jako ty kdysi."

„Tati, já vím, že mi dokážeš pokaždé odpovědět tak, abych finálně dítě chtěl, ale prostě to nejde. Gabriel dítě nepřijme a já ho nechci, nemám s Gabem dostatečné pouto, abych s ním vychovával další dítě." V kuchyni již cinkají talíře a chrastí příbory.

„A co Alessio?"

„Co s ním?"

„Jak se ke všemu vyjádřil? Vím, jak funguje rodina Fiorentina, ale on je také její součástí a měl by mít svůj hlas." Překvapeně vyvalím oči. Netvrdím, že není součástí, ale do tohohle mu nic není. „Nezeptal ses, že?"

„Má dost svých problémů."

„Je maximálně tak ve stresu, že nesmí používat mozek, Georgi! Měl by být v pubertě, vyvádět hlouposti, zamilovávat se a ne spát za bílého dne, protože ho jeho tatínek uložil. Teď je jako čtyřleté dítě a jakmile po fyzické stránce dospěje, hodíte jej do dalšího extrému a to do role otce. Ubližujete mu. Moc tomu chlapci ubližujete a co si teprve může myslet teď, když jsi ho stáhl z mise za novou alfou a věnuješ se jenom Gabrielovi."

„Večere!" zavolá mamka z kuchyně a na schodišti záhy zaslechnu tiché cupitání Alessiových nožiček. Bože, vážně ho beru jako mimino!

* * *

Extrémně tiše se nasoukám na spodní část palandy k rozvalenému Gabrielovi, jenž se samozřejmě nebude uskromňovat kvůli svému mate. Alessio nad námi už spí.

„Spíš?" zeptám se zbytečně, abych navázal konverzaci.

„Ne," zamumlá a přizpůsobí polohu mému tělu. Přehodí si přes má stehna nohu, ruku mi přiloží doprostřed břicha, tělo přitiskne k mému boku a hlavu si schová pod mé podpaží. Enormně pohodlné, ale Gab ze mě čerpá teplo.

„Mluvil jsem s tátou," zašeptám, abych neprobudil našeho syna. Rukou obejmu omegu kolem zad.

„A?"

„Nemá dostatečnou kvalifikaci, aby do tebe mohl zasahovat, jak sám řekl." Díky propojení mé srdce na okamžik zamrzne v přívalu bolestného zklamání a smutku. „Radil mi, aby..."

„...jsme si dítě nechali?" dořekne opovržlivě. „Tvá matka měla stejně pošetilý nápad. Snažila se mi vysvětlit veškerá pozitiva, dokonce se nabídla, že nám pomůže dítě i vychovat..."

„Alespoň by si užila jedno vnouče," poznamenám šeptem. Moje máma je ten nejlepší rodič na světě a určitě by to dokázala aplikovat i do role babičky.

„Odmítám!" zabručí pobaveně, přestože nechápu důvod posměšku. „Nechápu, že ses z takových poměrů dokázal probojovat až tam, kde jsi nyní."

Cítím se dotčeně, ale raději nadhodím vtípek: „Myslíš tady dole? Vždycky jsem spával nahoře, i když brácha protestoval."

„Víš, jak to myslím, Georgi." Zlehka mě plácne po hrudi, což je na omegu až přehnaně spontánní. „Tvé sebezapření a disciplína na mě dělají dojem."

Co?!

„Tady se někdo zamilovává," vypustím ledabyle, přičemž k sobě chlapce přitisknu blíže. Je zvláštní, že mé dotyky přijímá

„Takovou chybu už neudělám, Georgi."

„Já ji právě dělám, zase ti dovoluji nahlédnout do svého srdce." Vtisknu rychlý polibek do vlasů Gaba, jenž se zavrtí a já i přes všudypřítomnou tmu vidím nepotlačitelný úsměv na rtech.

847 slov

Myslíte, že už si k sobě pomalu nacházejí cestu, nebo to je opět jedna z jejich her?

Každá odpověď moc potěší a motivuje k další části :)

děkuji moc za vše! ♥