Who? (A/B/O)

Laciný výkřik zoufalství 36

Zlehka zaťukám na pokoj malé omegy, která záhy otevře a ihned se pokloní. Přes hlavu chlapce nahlédnu do pokoje, kde už zdaleka vábí můj zrak zapálené svíčky s malým pohoštěním, což značí jediné – Gabriel se na mne nesmírně těšil a momentálně mohu v jeho očích spatřit blaho, kterým jej má přítomnost naplňuje.

„Dobrý večer," pozdravím slušně, zatímco zpoza zad vytáhnu jednu červenou růži. Absolutně mě nenapadalo, co bych mohl muži, lépe řečeno klukovi, vzít, proto tento laciný výkřik zoufalství...

„Dobrý večer, Georgi," pronese sladce a natáhne se pro květinu, ke které s láskou přivoní. „Je překrásná, jak víš, že miluji rudé růže?" naivně se podiví, než mne pozve do pokoje. Vázu pro růži najde okamžitě.

„Riskl jsem to." Na to už nemá omega odpověď.

„Je krásná," ujistí mne nesměle. Také se začínám cítit nesvůj, když místnost pomalu zakrývá tíživé ticho. Nevím, co si s extrémně mladou omegou vyprávět, když jsem ji nikdy pořádně nepoznal.

„Jak ses dnes měl ve škole?" Napadne mne jako první a okamžitě sám sebe pokárám. Jednak jsem jako student nikdy nesnášel, když se mne někdo vyptával na školu, a dalším důvodem zůstává skutečnost, že si pouze připomínám markantní věkovou propast mezi námi.

„Nebyl jsem ve škole." Omluvně se ušklíbne, že zabíjí mou jedinou šanci k navázání rozhovoru, ale brzy dodá: „Ráno mi bylo špatně, takže mi otec výjimečně dovolil zůstat v posteli, aby zůstalo miminko v klidu."

„Naprosto jsem zapomněl!" vyčerpaně se přiznám a skryji obličej do dlaní. Nechci, avšak urážím a beru omeze jistoty. Dítě je Gabrielovou největší pýchou, určitě už mu všechny omegy ze třídy gratulovaly, stoupl v očích svých otců, po mé poslední návštěvě se stál mužem, ale já, biologický otec jeho největšího pokladu, si ani nepamatuji, co pro mě omega dělá.

„Omlouvám se, měl jsem tím začít!" ospravedlňuji se a překonám malou vzdálenost, abych si mohl Gabrielovo drobné tělo přitáhnout do náruče. „Moc ti děkuji za dar, co nosíš pod svým srdcem," řeknu tiše s přímým pohledem do modrých očí chlapce. „Jsem na tebe tak pyšný a šťastný za nás oba." Políbím omegu na tvář, velice blízko rtů, přesto si držím odstup. „Budeme mít dítě – no, nezní to neuvěřitelně?!" jásám, zatímco Gabrielovi tečou po tvářích slzy. Palci se pokusím pohotově všechny setřít. „Miluji tě, ano?"

Má vnitřní alfa ví, že lžu a pomalu se dobrovolně vrhám do nicoty, ale tady nejde o omegu ani o vztah, tady se jedná pouze o otevřené dveře kariérnímu růstu. Jakmile omega porodí, zapíši se tím nejvýraznějším inkoustem do rodokmenu Fiorentino. Pokud se mi narodí i alfa – a že se narodí! –, ovládnu tuto zemi.

„Georgi," vzlykne pod návalem emocí, „mé srdce patří pouze tobě a našemu děťátku." Moc mladý chlapec na příliš velká slova. Já nedokáži muže milovat a on nechápe, co láska znamená... Jsme ideální na komerční pár.

„Já to vím, Gabrieli," ujistím omegu v její oddanosti. „I bez pouta to cítím,"

„Jsem tak moc šťastný. Nerozumím tomu, že jsem zrovna já mohl být vybrán tak skvělé alfě, jako jsi ty, a ještě mohu nosit tvé dítě." Přitiskne si tvář k mé hrudi, čímž mě nutí hladit jej, což si vysloveně užívá. Mé prsty jemně projíždí skrze prameny dlouhých hnědých vlasů, které nápadně připomínají dívčí...

„Gabrieli?"

„Ano?" zamumlá mi mezi prsa.

„Pojďme se projít do zahrady, čerstvý vzduch je prospěšný tobě i dítěti."