Who? (A/B/O)

Pravé já 15

Známá příjezdová cesta, která se absolutně nezměnila, nově natřená vrátka na zahrádku a dokonce i starý oprýskaný trpaslík zůstal na svém místě napříč desetiletími. Zcela zřetelně si vzpomínám, jak jsem trpaslíkovi fotbalovým míčem urazil vycházkovou hůl a snažil se to shodit na psa – bohužel marně, jelikož mě soused viděl...

„Domove, sladký domove!" Nadechnu se vůně spadaných listů a zaregistruji i několik velkých dýní na zápraží, které už jenom čekají na vydlabání ke správné příležitosti. Vždycky jsem miloval Halloween.

„Furt stejný, co?" vydechne nostalgicky Aaron, jenž parkuje před domem mých rodičů. Myslí na stejné věci jako já a také mu to přijde krásné. „Dělá tvoje máme ještě pořád ten skvělý dýňový koláč?"

„Snad ano, také v to doufám." Otevřu dveře a pomůžu z auta slabému Gabrielovi, jenž si znechuceně prohlíží malý domeček mého dětství. Chápu, že s jeho rodným palácem se to nedá srovnávat, dokonce ani služebnictvo tady nepostává. „Pomalu," upozorním omegu. Alessio se svým kufrem již postává na chodníku. Aaron odjede téměř okamžitě a my osiříme.

„Tati, tady jsi bydlel?" podiví se Alessio a studuje příbytek před sebou. Nikdy nebyl u babičky s dědou?

„Tady jsem trávil celé dětství," nostalgicky vydechnu a rozejdu se k zápraží. Jsem naložený jako mula, neustále ve střehu kvůli Gabovi, ale najdu si volnou končetinu ke stisknutí zvonku. Naposledy jsem zvonil na dům rodičů, když jsem si v patnácti zapomněl klíče... Jak asi vypadá mamka a taťka?

Na mé nevyřčené otázky se brzy přiřítí odpovědi. Téměř neslyšný dupot po schodech oznamuje přítomnost obyvatel malého domku a za nedlouho se otevřou vstupní dveře, ze kterých vykoukne mamka.

Drobná omega s prošedivělými vlasy v drdolu, roky se na ní projevily, ale dokázal bych ji poznat kdekoliv. Tělo jí kryjí šaty pod kolena, punčocháče a stará zástěra, kterou nosila ještě, co si pamatuji – ramínko je již však přešívané a na spodním lemu se pyšní díra...

„Ahoj, mami," pozdravím nadšeně. Nevím, zda mám vejít dovnitř, políbit ji na pozdrav, nebo pouze stát na zápraží jako trouba i se zbytkem mé nové rodiny. Volím třetí variantu.

„Georgi," řekne zcela omráčeně. „co tady děláš?"

„Máme dovolenou, tak jsme se rozhodli pro návštěvu – navíc bych potřeboval mluvit s tátou." Mamka mi pokyne, abych vstoupil, nejsem si ale jistý, zda zvládla zpozorovat i omegy za mnou.

„Táta je v práci, vrátí se až večer, ale můžeš tady počkat, samozřejmě." Do domu proklouznou i omegy, než mamka zavře dveře. „Georgi, co se děje? Nenavštívil jsi nás už rok a poslední telefonát jsme měli před třemi měsíci..."

„Všechno ti vysvětlím, mami, ale můžu teď někam posadit Gabriela?" Bledá omega zvedne k mamce oči podlité krví.

„Do obýváku..." Nasměruje omegu ke gauči a když se automaticky natáhne i k Alessiovi, zasekne se. „Ty jsi Alessio, že?"

„Ano, paní." Můj syn se napřímí, aby udělal malou zdvořilostní poklonu. Nemohu uvěřit, že se tihle dva nikdy nepotkali.

„Babička, jsem tvoje babička, zlato," opraví jej s jemným úsměvem žena. „Viděla jsem tě jenom na fotkách, ale je pravda, že od posledních snímků jsi výrazně vyrostl – už se z tebe stal muž."

„Jen to ne," skočím jim do řeči. Alessio zaujatě pozoruje prostředí společně s mojí mámou, zatímco Gabriel se pokouší potlačit své zhnusení na gauči. Cítím srze pouto, jak na něj jde vztek, jak se necítí v tomto domě a ani před mojí mamkou. Tento dům je pro něj málo a mé matce pravděpodobně připisuje můj vlastní charakter, jenž jej poslední léta odrazuje. „Stále ještě nevinné dítě a tak to taky zůstane."

* * *

„Nelíbí se mi, že mám v domě omegy Fiorentino, Georgi, je to dost nebezpečné a tvůj mate se tváří, jako bych mu nestála ani za pohled. Jak s ním můžeš vydržet?" Sedím na barové stoličce v matčině kuchyni a dostávám kázání, jakoby mi zase bylo patnáct.

„Těžce. Spíš vůbec," vydechnu nešťastně. Špatně se rodičům přiznává, že jsem udělal špatné rozhodnutí, přestože mě varovali, a teď nesu následky. „Drží nás jenom pouto a Alessio, ale o toho přijdeme každou chvílí."

„Proto jste si pořídili další dítě?"

„Nehoda, prostě jsem se nekontroloval a teď je z toho průser." Napiji se ze sklenice s mlékem. Na pultu jsou položeny ještě čokoládové sušenky. „To je ten důvod, proč jsme tady – nemůžeme se takhle objevit před jeho otcem, zabil by Gabriela."

„Alespoň bys měl klid," uleví si mamka a já na ni vrhnu nechápavý pohled. Směji se, zajisté, ale tohle bych od ní nikdy nečekal. „A nemusel byl toho andílka cpát žádné alfě. Jen se podívej, komu strčili Fiorentino svého jediného syna! Já tě miluju, zlato, stejně jako táta, ale svatozář by u tebe člověk jen zbytečně hledal. Vždyť si jen vzpomeň na to, co jsi dělal, abys Gabriela dostal..."

„Mami?" Zvednu oči na rozvášněnou ženu v letech.

„Ano?" Shrne cibuli z prkýnka do velkého hrnce, aby nakrmila všechny hladové krky v domě.

„Nedávno jsem měl úraz hlavy..."

„Proboha! Jsi v pořádku?"

„Jo...Vlastně ne. Po fyzické stránce je všechno oukej, myslím, ale mám výpadek," netuším, jak vysvětlit mamce svoji situaci, aniž bych ji vyděsil. „Ztratily se mi vzpomínky na posledních několik let..."

„Kolik?

„Naposledy jsem hrál fotbal s kámoši, když mi bylo šestnáct a někdo mě trefil míčem do hlavy, pak jsem se probudil v nemocnici a měl jsem najednou Gabriela, Alessia, postavení ředitele univerzity..."

„Co ti na to řekli doktoři?" Přesune se ke mně a něžně mě zabalí do mateřského objetí.

„Víš o tom jenom ty a Aaron, nikdo jiný. Kdyby se o tom dozvěděli Fiorentino, anulovali by zřejmě mé pouto s Gabrielem a vzali mi postavení i se synem." Promnu si kořen nosu. „Asi bych všechno dokázal oželet, ale nechci jim nechat Alessia. Sice se mi v ničem nepodobá a zřejmě mě taky nemusí, přesto nechci, aby dopadl jako Gab."

„Lásko, já vždycky věděla, že jsi své pravé já nepohřbil," zavzlyká. „Věděla jsem to!"

957 slov

Gabriel je poklad, že?