Who? (A/B/O)

GABRIEL IV.

Řidič mi vynosí zavazadla do domu, ale já stále odmítám vystoupit z otcova auta. Nikdy mu neodpustím, že mne tak rychle a snadno prodal nějaké staré alfě, která už má vlastní rodinu, v níž mu chybí jenom omega. Ještě před týdnem jsem naivně ve skrytu duše doufal, že se vrátím ke svému synovi a dokonce i Georgovi, avšak nyní začíná můj život nanovo.

„Pane Fiorentino, už je čas," připomene řidič, když si sedne zpět do auta a již se chytá k odjezdu. S naprostou nevolí otevřu dveře auta a vystoupím. Malý rodinný domek, který má patro, malou zahrádku, na které pobíhá pes, a otevřené dveře dokořán mě vítají, ale ani jeden obyvatel domu není přítomen.

Jakmile zabouchnu dveře od auta, vůz se rozjede a nechá mě samotného na chodníku, ale musím věřit, že se mě otci zželelo a on sáhl po některé prověřené alfě. Za vrátky na mě začne skákat rodinný pes, kolem kterého jen s obtížemi prokličkuji a na zápraží se téměř zabiji na rozházených hračkách... Prosím, ať na mě nečeká žádné dítě!

Už mezi dveřmi mne udeří do nosu mnoho pachů alf, což vůbec není dobré. V chodbě na mě čekají má vlastní zavazadla a styl domu se mi vůbec nelíbí. Jsem zvyklý na malý, přesto světlý moderní být, ale zde je vše naopak. I odpoledne je v rozlehlé hale šero, všude jsou rozházené boty všelijakých velikostí a hračky. Se zatajeným dechem postoupím dále, abych nalezl živou duši, což se mi poštěstí záhy.

Ve velkém obýváku se na gauči válejí hned čtyři postavy, všechno alfy, a dívají se na televizi. Leží jedna přes druhou, každá vlastní svoji plastovou misku s popcornem a když mne spatří, nejstarší z nich se zvedne.

„Ah, zabloudil jsi, maličký?" Zasměje se hodně mladá alfa, které může být přibližně kolem dvaceti, avšak i tak je nejstarší ze všech přítomných. Nejmladší alfě může být maximálně šest...

„Jmenuji se Gabriel Fiorentino a hledám svoji novou alfu," řeknu vážně, jelikož nemám žádnou náladu na špásování. Jsem těhotný proti své vůli, v cizím domě a oči na mě valí tři páry dětských očí, které budou vyžadovat moji pozornost a očekávat jídlo. Dnes odmítám cokoliv dělat, začínám fungovat až od zítřka.

„Už hledat nemusíš," zavrní nadrženě alfa a mně se udělá zle. Otec nemohl být při smyslech, když mi vybral takové ucho... On ale nemůže být otcem zbývajících alf, maximálně tak té nejmenší... „Omega Fiorentino byl vždy můj klukovský sen, nevěřím, že momentálně nakráčela ke mně domu a chce zakládat rodinu."

„Miku, kdo je to?" zeptá se druhá nejmladší alfa a jen nenápadně s bratrem vykukuje za gaučem. Naše soužití bude zřejmě složitější, než jsem si původně myslel, když se mne děti obávají.

„To je váš nový tatínek, který tady bude za miminku, aby nám pomáhal," odpoví naprosto cizí hlas, který patří o dost starší alfě. Bojím se otočit, i když cizinec donutí Mika se stáhnout a malí kluci naopak vesele vykouknou zpoza gauče. Přišla má pravá alfa.

„Dobrý večer," zarecituji a zároveň sklopím hlavu, když se ke staré alfě otáčím.

„Dobrý." Prožene se kolem mě jako lavina a zamíří ke svým dětem. Malé alfy vyskakují, aby je otec na okamžik zvedl. „Miku, jasně jsem ti říkal, abys bratrům upekl alespoň tu pizzu z krabice, než abys je cpal brambůrky a popcornem!"

„Zrovna ti dorazila omega, ať je nakrmí ona – já se o ně starat nebudu, nejsem jejich máma!" zavrčí nejstarší chlapec a za hlasitého dupotu vyběhne do patra.

„Máme originální přivítání, že?" zažertuje nesměle alfa kolem padesátky a podrbe se na zátylku. „Chtěl jsem Vás vyzvednout osobně, ale než jsem podepsal veškeré smlouvy, už jste odjel."