Who? (A/B/O)

Nejprestižnější spolky 35

„Tati? Tati? Tati!" křičí Alessio z plných plic do našeho bytu, ale mně se vůbec nechce ozývat. Dodělal jsem konečně dětský pokoj, aby se tam všechny mé děti vešly. Sice tam jsou jako sardinky, ale každý má tvoji postel, což je pokrok.

„Ano, zlato?" zachraptím z gauče. Vsadím se, že dříve jsem se jako mocná alfa takto neválel...

„Potkal jsem tatínka!" Celý udýchaný vtrhne do obýváku a neurvale hodí batoh s bundou na podlahu. Gabriel by ho za toto zabil.

„Kde?" Nevěřícně povytáhnu obočí a urychleně pátrám v paměti, kde má malá omega dnes byla... Ve škole? Ne! Na exkurzi v nemocnici.

„U strýčka v ordinaci," horlivě vysvětluje, sotva mu stačí dech. „Přišel na kontrolu, zrovna když jsme tam měli přednášku, ale to není to nejhlavnější."

„Co může být důležitějšího, než že jsi viděl otce?"

„Strýček nám neřekl vše o tatínkově těhotenství," zasekne svoji řeč a nejistě mě zkontroluje. Sedne si naproti. „Tatínek čeká dvojčata – dívku a chlapce."

Velké nic – to je první stav, který ovládne moji mysl.

Dvojčata. Dlouho trvá, než můj mozek dokáže k tomuto termínu přiřadit význam. Jako by si označovaný a označující hráli na honěnou, ale ani jeden nepolevoval...

Dvě děti. Dvě stejně malé ukřičené a náročné děti. A Gabriel v nedohlednu.

„Dvojčata?" ujišťuji se zcela bez sil. Tohle nezvládneme, ani jeden z nás.

„Ano," vyoraně hlesne a skloní hlavu k zemi. „Tatínek byl také v šoku – nevěděl o tom, dědeček tuto informaci zatajil."

„Fiorentino o dvojčatech věděl?" vyletím dost nahlas, takže se za nedlouho v reakci na můj počin rozlehne dětský pláč. Malý Charles pláče a my jsme i z něj na nervy, co za několik měsíců budeme dělat s dvojčaty?

„Věděl o nich i strejda Aiden," prozradí mi nejistě. Samozřejmě, Fiorentino je jeho dědeček, nemůže nechat všechnu špínu pouze na něm. „Pokud mohu sdělit svůj názor," odmlčí se a já automaticky přikývnu, takže pokračuje: „tak pouze nechtěli tatínka stresovat. Sice dítě nechtěl, ale když už dnes ví i pohlaví svých nenarozených miminek, možná se o ně bude chtít postarat."
Úvahy mladé omegy jsou samozřejmě logické a zcela přirozené, avšak v rámci zákonů a smluv nemá na děti právo. Nejraději bych mu alespoň jedno nechal, pokud se mi nevrátí.

„Tatínku, já ti musím ještě něco říct." Zvedna svá modrá kukadla, která špiní slzy.

„Co je ještě stalo, Alessio?"

„S tatínkem přišla i alfa. Velice mladá alfa..."

„Neznáš jméno?" zeptám se, ale omega jen zoufale zakroutí hlavou.

„Tatínek už se nikdy nevrátí!" zakvílí a propukne v trhavý pláč. Snaží se přestat, přestože se drtivá vlna zármutku tlačí na povrch. Mé malé dítě je vnitřně zničené a dokonce i mně teče slza po tváři. Má omega je pryč. Můj dosavadní život i s nadějí zmizely.

* * *

„Dobré odpoledne!" řeknu příkře a suverénně nakráčím do honosné kanceláře staré alfy Fiorentino.

„Georgi? Vás bych tady nečekal," hlesne a povolí si kravatu, aby měl dostatečný přístup ke kyslíku, až na mě začne řvát a nechá mě vyvést ochrankou. „Máte nějaké přání?"