Who? (A/B/O)

Jako dospělého 63

„Alessio, na stole máš čaj a koláč," informuji nesoustředěně svého těhotného syna, jenž těžce usedá na židli za stůl. Z kávovaru vytáhnu plný hrnek, než se k chlapci přidám. „Tatínek ti včera připravil do ledničky svačinu, tak si ji nezapomeň vzít."

„Už nejsem dítě," utrousí tiše. Mezi prsty drolí okraj koláče, zatímco se mi mezi očima rýsuje mělká vráska – stejná zdobí i Gabrielovu tvář, když se zlobí.

„Já vím, zlato, ale jedno čekáš a my všichni chceme, abys byl v klidu. Rádi se staráme," dodám urychleně, aby pochopil, že není přítěží. „Chceš radši tvarohový?" nabídnu svoji snídani, než ji znehodnotím kousnutím.

„Nemám hlad," zamumlá nabubřele. Má princezna se nevyspala dorůžova...

„Budeš mít ve škole hlad." Přežvýkám pomalu první kousek koláče, spláchnu ho kávou a pokusím se o povzbudivý úsměv. Pomalu začínám litovat, že jsem nevzbudil Gabriela, protože ten by si se špatnou náladou věděl rady. „Stačí pár soust, ať miminko roste..."

„Tati, mohl bys mě brát jako Arthura?"

„Jak?" podivím se. Arthura beru jako svého syna, tudíž jako Alessia. Oba s láskou podporuji, stavím je na první místo...

„Jako dospělého," povzdychne si a zvedne ke mně unavené oči, které opravdu už dávno nepatří dítěti. Kdy mi tolik dospěl? „Tati, nechovej se ke mně stále jako k malému, prosím." Nevzmůžu se ani k otevření úst. „Za chvíli budu rodit a nemůžu být stále tak neschopný jako doteď. Pochop mě, prosím!"

„Alessio, my ti chceme jenom pomoct..."

„Ale to Arthurovi chcete taky a děláte to, ale jinak! Arthurovi maximálně radíte, ale berete v potaz jeho názory, ale u mě? Tatínek i ty se mnou jednáte jako s dvojčaty – vy něco vymyslíte a na mně s úsměvem zrealizujete." Autoritativně zvedne ruku, aby mě umlčel. „Já vím, že to děláte pro mé dobro, ale já už nejsem mimino. Jsem těhotná omega bez alfy, musím se naučit bojovat jako Arthur."

„Zlato, ale o Arthura jsme se také starali. Nepamatuješ si snad, jak zbídačeně přišel a dokonce bydlel v tom malém bytě s námi? Každá omega potřebuje dobré zázemí."

„Jenže Arthur byl na ulici a byl opravdu zoufalý, takže byl potom vděčný za každou pomoc, ale já jsem v pořádku. Tatínku, já se nechci stěhovat pryč a rozjíždět něco velkého, jsem rád, že mi pomáháte, ale chtěl bych, abyste mě začali brát jako dospělého a sobě rovného." Odhodlaně stiskne rty do tenké čárky během vyčkávání reakce. Obejme prsty teplý hrnek, který si k sobě přitáhne blíže.

„Dobře, Alessio," souhlasím váhavě. Vím, že si nedokážu udržet dostatečný odstup, o Gabrielovi nemluvě. „Co mám tedy dělat?"

„Nenuť mě třeba chodit do školy." Lehkovážně pokrčí rameny, čímž mě zcela vykolejí, ale zároveň i rozzlobí.

„Zlato," pronesu pomalu s extrémní kontrolou hlasu, „vzdělání je moc důležité, i kdy jsi omega. Otevře se ti nový svět, poznáš přátele a po porodu si uzpůsobíš rozvrh svým potřebám. Moc bych si přál, aby sis našel čas na školu i s miminkem, ale samozřejmě je to tvá volba."

„Jsem omega, nepotřebuji žádné vzdělání," odporuje. „Arthur taky nemá žádné vzdělání a dokonce učí."

„Arthur má školu života – neučí tebe ani další omegy nic odborného, spíš vám radí, jak se vypořádat se světem alf. Má své zkušenosti."

„Má zkušenosti," zopakuje posměšně a nevěřícně zavrtí hlavou. „Tatínku, má zkušenosti, protože jste mu dovolili žít."

„Alessio, nezačínej s tím zase," zamručím. Káva už mi pomalu stydne. „Máš milující rodinu, střechu nad hlavou a dítě na cestě – necháváme tě žít, jen nechceme, abys někde těžce přežíval."