Who? (A/B/O)

Nějaké vzpomínky 34

Naše domácnost se dokázala za několik týdnů ustálit, kluci se uklidnili a Charliemu jsem začal nahrazovat otce alfu já. Kdykoliv jsem mohl, přitiskl jsem chlapečka ke své hrudi a chvíli se s ním mazlil, ale i když jsme dokázali domácnost celkem slušně sehrát, v mém nitru pomalu umírala souhra mě a Gabriela. Párkrát jsem ucítil i na dálku, že s ním něco není v pořádku, že má strach...

Mimo radary Fiorentino jsem začal pomalu pátrat po místě, kam byla má omega odvezena, ale můj nový projekt v práci mne bohužel zaměstnává natolik, že se stále nemohu dobrat k žádnému úspěchu...

„Tati, můžu ti tady nechat Charlieho? Chci se vykoupat," sdělí mi stále vyčerpaně Arthur a já jen od papírů znaveně zvednu oči. Miminko je mi vloženo do náruče záhy. Je vzhůru, nepláče a pouze si chytá ručičkami nožičky – taky bych chtěl být tolik v pohodě.

„Odpočiň si," radím chlapci, když vidím jeho stav. Možná bychom si měli změnit jména na zombie.

„Budu chvátat, slibuji..."

* * *

„...budu chvátat, slibuji!" zakňučí Gabriel, který vypadá téměř totožně s dnešním Alessiem, a natahuje ke mně ruce s děťátkem – Alessiem. Temné kruhy pod očima z nevyspání a pláče mě nakonec donutí natáhnout ruce k dítěti a převzít si jej, i když se mi vůbec nechce. Mám moc práce, chci ještě dnes dodělat studii, abych ji zítra mohl Fiorentino odevzdat.

„Gabrieli, proč ho nemůžeš dát do postýlky?"

„Protože pláče, když ho odložíš," přizná omega a trochu stydlivě sklopí hlavu. Rozmazlil naše dítě, říkám mu ustále, aby ho prostě položil do postele a nechal tam, ale on neustále musí mít dítě při sobě.

„Když mu dáš mlíko a zůstane v čistu, tak bude spát. Jenom ho stresuješ tím svým neustálým taháním."

„Georgi, prosím, dohlédni na něj chvilku, chci se jenom osprchovat. Stačí mi pět minut..."

„Chci, aby ses připravil, už jsem tě nechal dost dlouho." Naše pohledy se spojí na jeden bolestivý okamžik. Skrze pouto cítím, jak jej můj rozkaz zranil, ale nedovolí si odmítnout.

„Běž," poradím chlapci a sleduji, jak extrémně vyhublá omega odchází do koupelny s tichým popotahováním. Zase jsem jí ublížil, ale brzy přijede její otec a nesmí získat podezření, že se jí málo věnuji.

„Tak co, Alessio, jak se máš?" zeptám se tiše chlapečka, který na mne pouze valí modré oči a snaží si nacpat celou ruku do pusy. „Taky se mnou nemluvíš jako Gabriel?" Chlapeček vydá tiché vyjeknutí, jakoby mi chtěl odpovědět, ale nerozčiluje se. „Jak bys také mohl, když ti jsou dva měsíce, že?"

Opatrně pohladím svého syna po hlavičce. Miluji jej, přestože se mi narodila omega, ale neumím s ním zacházet. Vídáme se pouze v okamžicích, když si jej Gabriel přinese do obýváku.

„Ty jsi ale živá omega." Zaculím na zpětně na Alessia, který sice slintá, ale vypadá šťastně, na rozdíl ode mě a Gabriela. Poskytnu omeze ke hraní své prsty, dokud rychle nepřijde Gabriel.

„Moc ti děkuji," řekne můj mate s mokrými vlasy a dlouhým trikem, jež mu zakrývá celé tělo. Vůbec se mi nelíbí představa, že jej zase budu muset vidět nahého a brát si vychrtlé tělo se stejnými genitáliemi, které mám i já. Kéž by byly omegy Fiorentino ženy!

„Dej mu najíst a přijď, budu čekat."

Akorát stihnu hygienu, převlékání a ulehnutí do postele, když Gabriel za šera přicupitá do postele v županu. Zhasne veškerá světla, než se začne rychle svlékat a vleze ke mně do postele. Nelíbí se mi nahé mužské tělo, ale ještě více nesnáším, když jsem zamotaný do látky a nemohu ani cítit teplo omegy. Se svým mate nemám ideální vztah, avšak chci vidět do jeho obličeje, abych věděl, zda jej nic nebolí.

Natáhnu se k lampičce, ale Gabrielova ruka mne zastaví. „Prosím, nepřeji si, abys viděl mé tělo," požádá zoufale. „Po porodu není stejné jako dříve, nelíbilo by se ti."

To se mi nelíbilo ani předtím, proletí mi hlavou, ale má ruka lampičku stejně zapne a ústa vypustí: „Jsi stále krásný."

Seberu veškeré síly, spustím se do úrovně Gabrielova břicha, které už není tak pevné jako dříve, a něžně jej políbím přímo do míst, kde rostl Alessio.

„Jsi moje omega a pro mne budeš vždy ta nejkrásnější, takže se neboj, že bych tě kvůli takové hlouposti vyměnil."

„Jsem tlustý," zakňučí a zakryje si ochablé břicho maličkou dlaní.

„Rodil jsi, nemůžeš mít stejně dětskou postavu jako dříve – prostě se z tebe konečně stane chlap."

„A budu se ti líbit?" zeptá se s nadějí v očích mladý kluk. Vidím, že mu opět v očích začínají zářit jiskřičky, které oznamují, že se opět zamilovává.

„Vždycky."

* * *

„Tati, je ti něco?" Cloumá se mnou Arthur značně vystrašený mojí nepřítomností. „Co se stalo?"

„Prostě se mi jenom vybavily nějaké vzpomínky."

„Tatínku, děje se něco?" Přiřítí se k nám Alessio a natiskne se ke mně stejně jako Charlie. Někdy bych snad i přísahal, že můj mladší syn na Charlieho žárlí a přeje si stejnou pozornost, ale nyní jsem naprosto šokovaný z náhlého záblesku prozření. Takto jasný záblesk minulosti jsem v životě neměl.

„Nic, nemějte strach."

„Byl jsi naprosto mimo tento vesmír a my nemáme mít strach?!" pokárá mě starší syn jako své dítě, zatímco já se pokouším znovu ponořit do vzpomínky, abych zachytil ještě něco, ale celý okamžik je již pryč. „Kruci, tati, jsme dvě omegy, za které ručíš, tak přestaň blbnou s tou pitomou prací a odpočiň si! Co z toho budeš mít, když tě odvezou nohama napřed?"

„Arthure, zbytečně plašíš, už jsem v pořádku, ale jestli máš stále obavy, tak už toho dneska nechám a pustíme si film. Co vy na to, omegy moje?"

„Souhlasím!" vypískne nadšeně Alessio a automaticky se mi rozprostře do klína.

„Dobře," vyfoukne rezignovaně Arthur, přestože stále podezřívavě mapuje moji tvář.

„Tatínku, podepíšeš mi povolení na exkurzi do nemocnice? Má nás to seznámit s místy, která budeme navštěvovat, až budeme sami v očekávání," změní téma Alessio, upře na mne své štěněčí oči a v ten okamžik ani nemám potřebu zjišťovat, proč bych měl svému chlapci cokoliv zakazovat.

988 slov

Je vysoká pravděpodobnost, že George bude mít v blízké budoucnosti více záblesků minulost, ale pokud se Vám můj plán nelíbí, napište :D Dnes přijímám vyjádření naprosto ke všemu :D

Díky moc za Vaši aktivitu a podporu! ♥