Who? (A/B/O)

Philipe 38

Mé děti už dětmi nejsou, ale když zahlédnu v malém obchůdku zajímavě vyhlížející sladkosti, neodolám a nějaké pro ně vezmu, zároveň však počítám i s bratrovými dětmi.

Cesta přes město v autě vůbec neubíhá a já neustále přemýšlím, proč jsem jen Gabriela nenaložil do auta, klidně i násilím, a neodvezl jej pryč. Mohl jsem ze zbývajících peněz koupit dům za oceánem, kam by se postupně přestěhovaly všechny mé děti, a mohli bychom být šťastní... Jenže já musím zůstávat nohama na zemi.

Zaparkuji před bratrovým velkým domem, který si budu muset v nejbližší době pořídit také, a okamžitě se nahrnu dovnitř. Neberu žádný zřetel na skutečnost, že bratr nežije sám, ale brzy mě v jednání zastaví ženský hlas. Velice nejistě se mně optá, co bych si přál, a zastoupí mi cestu, abych nemohl pokračovat.

Omega nízkého vzrůstu se svítivě zrzavými vlasy ve vysokém culíku křečovitě svírá rty v úzkou linku na jinak milé tváři. Opravdu je hezká a kdybych nepatřil ke Gabrielovi, měl bych zájem, avšak momentálně mi pletou hlavu jiné starosti.

„Zdravím, jdu si pro děti." Omega mě neustále sjíždí pohledem a neustupuje. „Mluvil jsem s Aidenem."

„Aiden musel narychlo odejít do práce," sdělí mi nepříjemně. Asi nemáme nejlepší vztahy...

„Dobře, ale tak děti zvládneme sbalit i sami, ne?" pokusím se zažertoval, ale ani to s omegou nehne. Co jí, proboha, je?!

„Georgi, Alessio je celý den zvláštní, neměl bys ho asi za této situace stěhovat. S Aidenem jsme ho prohlédli," připomene mi, že pracuje jako zdravotní sestra a má tak o milion více zkušeností než já, „a doporučili jsme mu klid na lůžku. Myslím, že potřebuje ticho, což u tebe v bytě kvůli Charliemu mít nebude."

„Já si vážím vaší pomoci, ale chci ho mít pod dozorem sám. Doma mu zajistím klid, dokonce si kvůli němu vezmi i dovolenou." Ještě chvíli se handrkujeme, ale nakonec vše skončí v můj prospěch. Aidenova žena mi pomůže s balením, Arthur urychleně posbírá Charlieho věci a já následně téměř donesu Alessia do auta. Vážně je zvláštní, ale nepřijde mi nemocný...

* * *

„Děkuji, tatínku, bylo to moc dobré," pochválí mnou připravenou večeři Alessio, zatímco si rty otírá ubrouskem.

„Cítíš se už líp?" Prsty prohrábnu chlapci vlasy, které by potřebovaly ostříhat, nebo brzy bude mít stejný účes jako Gabriel.

„Nevím. Bolí mě celé tělo, ale není to až tak intenzivní bolest." Zavrtí se mladší omega na židli a znovu si promne břicho. Doufám, že jen něco špatného snědl a zítra již bude fit. „Půjdu si zase lehnout. Dobrou noc!"

S nepatrným přikývnutím pozoruji chlapce, jak se zvedá od stolu, stejně jako Arthur. Oba doprovázíme pohledem omegu, až dokud nám nezmizí za zdí. Myslím, že oba tušíme, že kdyby zde byl Gabriel, postaral by se o Alessia lépe, ale děláme, co můžeme.

„Chudák," povzdychnu si, během čehož se vrátím k večeři. Můj pokus o stravitelné jídlo vyšel, ale asi není úplně nejzdravější své děti neustále živit snaženým masem...

„Už nevypadá tak zle jako ráno," konstatuje Arthur od svého již prázdného talíře. „Zítra se o něj postarám – nebudeš si muset brát ani dovolenou."

„Už jsem volal Fiorentino, mám volno na celý týden. Zřejmě se mě na univerzitě rádi na nějaký čas zbaví," frustrovaně povzdychnu a vložím do úst další kousek masa. Vážně bych se měl naučit vařit i zdravěji. „Jo a mluvil jsem s Gabem!" vzpomenu si náhle. „Myslím, že už přehodnotil situaci a začne bojovat o děti."