Who? (A/B/O)

Tvoje spermie 12

„Už to cítím," šeptá mi téměř hystericky Gab do ucha během cesty do odlehlé vesnice, která se stále straní modernímu světu. Průvodce by nám měl nahradit náš osobní otrok, jenž prý zná podle šáha místní zvyklosti a jazyk, aby nám mohl tlumočit. V tento okamžik sedí sluha s mým synem o řadu sedaček v autě za námi, zatímco Gab se nenápadně tiskne ke mně, abych jej prověřil.

„Já nic necítím, Gabrieli," syknu zpět a i nadále předstírám, že si prohlížím nezkrocenou přírodu za sklem džípu.

„Cítím, že se tvoje spermie usadila!"

„Jak to cítíš?" vyštěknu tiše. Také nemám zájem na dítěti, které by mi porodil ještě ke všemu nesnesitelný Gabriel, ale odmítám si kvůli tomu kazit dovolenou.

„Má vůně se změnila." Vyskočí mu vráska mezi očima od soustředění, aby mi to co nejjednodušeji vysvětlil. Já však odmítám hledat jakoukoliv změnu v jeho pachu, jelikož heat omeze zmizel teprve před pár dny a já se konečně vzpamatovávám z neracionální myšlení vedeného pod taktovkou hormonů.

„Jsi stále cítit stejně, nehledej v tom žádnou vědu."

„Není to slabší?" ujišťuje se nedočkavě drobný brunet s vlasy v culíku.

„Jsi po heatu, samozřejmě, že je to slabší, ale kdyby se jednalo o těhotenství, cítil bych to," ujišťuji jej a logicky si odůvodňuji, že pokud se soustředím a cítím pouto s Alessiem, tak bych určitě cítil nějakou změnu v postoji ke Gabovi.

„Slibuješ?"

„Ano, Gabe," přitakám.

„Nejsem Gab!" sykne zpět a já poznám, že se již vrátil do své tvrdohlavě nepřístupné povahy. Konečně klid!

Provokativně hodím vlastní ruku kolem ramen omegy a natisknu ji na hruď, což Gab nesnáší. Nevím proč, ale odmítá můj dotyk kdekoliv jinde než v posteli, ale i tam se drží zpátky.

„Ale jsi můj Gab, Gabe," zašeptám do ucha brunetovi. Pomocí pouta k němu posílám něco, co by mohla být láska, nebo alespoň důvěra v toho druhého. „Mám tě rád."

Modré oči několikrát zakryjí dlouhé řasy a rty se roztřeseně vzdálí jeden druhému, nic však netrvá věčně, dokonce ani naše tiché intimní spojení, o kterém nikdo jiný neví. Gab si nechá poslat ještě trošku mých citů, než se odvrátí a zavře oči, jakoby spal. Jeho jemné rysy mi zprostředkuje pouze odraz zrcátka.

* * *

Po chatrné lávce jako první přejdu já bez asistence otroků a následně sám pomohu Gabovi i Alessiovi, jenž mě velice nejistě uchopuje za ruku, abych mu pomohl. Bolí mě skutečnost, že i náš syn se mě obává.

Na druhé straně potůčku se sbíhají děti snědší pleti v jednoduchých rouškách kolem beder a pyšní se nejroztodivnějšími náhrdelníky z kůže, barevných kamínků, zubů a květů. Pohled na malé alfy s omegami je podmanivý, přesto mají děti pocit, že expozici tvořím já v obleku a dvě omegy v lehkém šatu.

Náš osobní otrok nepovoleně zvedá k dětem pohled a když jej některá malá alfa uchopí za ruku, vděčně stiskne a něco zašeptá. Pokouším se jeho drobná gesta ignorovat, ale dav se tvoří spíše kolem něj než kolem nás, což je nepřípustné – vždyť my jsme Fiorentino!

„Nech zavolat náčelníka," poručím odměřeně chlapci s havraními vlasy, olivovou pokožkou a nedostatečným oblečením, které zakrývá sotva jeho přirození s pozadím. Otrok přikývne a začne mluvit plynule cizí řečí, během které mu jedno z dětí přinese kožený kus jakéhosi zvláštního brnění.