Who? (A/B/O)

Milovat 54

„Tatínku, já už nemůžu," zachroptí vyčerpaně Alessio a svalí se na druhou polovinu postele. „Chci volno!"

„Je to moc zlý?" zeptám se obezřetně, přestože hlasitý pláč dvojčat slyším i do patra. Teprve před okamžikem utichly.

„Bez omegy se to prostě nedá," zahlučí do polštáře a zaboří svůj obličej hlouběji. Už se nadechuji, že namítnu, že... „A neříkej, že my jsme také omegy! Takhle malé děti prostě potřebují tátu."

„Zlato, snažím se s nimi trávit čas, chovám je, uspávám je... Musím pracovat, Stone na mě tlačí ohledně uzávěrek a zítra mi začíná rut." Alessio na mne znechuceně vykoukne. Jako alfa bych samozřejmě nikdy neměl zmiňovat před svým dítětem omegou takové věci, ale už dávno jsme setřely všechny tyto formality. „Odjedu do bytu, ať máme všichni klid."

„Ale já už nemůžu," zafňuká. „Za posledních pět dnů jsem naspal jen dvacet hodin! A nezapomeň, že i já čekám dítě, které je stejně vyčerpané jako mé tělo..."

„Broučku, já tě chápu a chci, aby sis odpočinul, ale vydrž to teď ještě pár dnů, nebo řekni Arthurovi. Potom si protáhnu dovolenou a postarám se o děti sám."

„Jeden den spánku!" prosí. Tulí se k polštáři a ospale se mu klíží víčka. Je v pyžamu, proto přes něj pouze přehodím vlastní peřinu a pohladím krátké hnědé vlasy svého dítěte.

„Postarám se o Gaiu i Marcuse," slíbím své maličké omeze, rychle dodělám papíry a zvednu se k odchodu do pokoje dvojčat, kde dnes strávím noc.

Do půlnoci jsou obě mimina hodná, poslušně spí, ale úderem dvanácté jakoby se mě rozhodly zničit. Marcus začne řvát jako první, čímž probudí Gaiu, která okamžitě žádá o přebalení, a následně můj malý chlapeček nutně vyžaduje lahev, což ho ovšem neutiší. Děti rudnou od neutichajícího pláče a já se obává o jejich zdraví.

První dítě usne krátce před čtvrtou, druhé vysíleně kničí v mé náruči. Marcus vytrvale píská jako myš, přestože jsem udělal snad vše. Vyměnil jsem plenu, teple ho oblékl, houpal, nakrmil, nechal odkrknout... Podle internetu jsem udělal vše.

„Marcusi, spi," žadoním u dítěte, ale to se i nadále tváří přinejmenším nespokojeně. Jemně třepu s paží, na které omega leží. „Jsem u tebe – tvůj táta! Vím, že pro tebe a ani tvou sestru nemohu být dost pevný pilíř jako by byl Gabriel, ale musíme to společně zvládnout. Pomoz mi a přestaň plakat." Povzdychnu si a hrdlo se mi stáhna na mezírku nedostatečnou k dýchání.

„Tohle se nemělo stát!" řeknu přiškrceným hlasem. Do očí se mi tlačí slzy a dítě jakoby náhle rozumělo. „Měli jste zůstat u táty. Měl tu pro vás být... Uměl by vás milovat víc než já. Udělal by pro vás cokoliv." Volnou rukou zkontroluji oči, zda nepovolily. „Já asi nejsem dobrý táta – už na poprvé mi to nevyšlo, Arthura jsem ani vyrůstat neviděl a vás... Snad mi jednou odpustíš, Marcusi. Snad mi všechny mé děti jednou odpustí."

* * *

„Arthure, pomoz Alessiovi." Přidržuji telefon mezi ramenem a uchem, zatímco v kapse nahmatávám klíče a druhou rukou se pokouším nerozsypat nákup z ekologické papírové tašky, která se však rozhodla začít s rozkladem dříve, než dojdu do bytu.

„Tatínku, ale já zrovna dneska chtěl pozvat Philipa k sobě a... Chci udělat další krok v našem rádoby vztahu. Přemýšlel jsem, že dám na pohlídáni k Alessiovi i Charlieho."