Who? (A/B/O)

Postel a klid 23

Mladý kluk s extrémně vypouklým břichem a vzpurným výrazem ve tváři, přestože přišel až k mým dveřím a čelí mé oficiální omeze. Polije mě studený pot a už jen z Gabových pocitů, které ke mně proudí skrze pouto, vím, že je všechno špatně.

„Tady mladý pán by si s tebou přál hovořit." Jasně vidím v Gabrielových očích, že si dokázal spojit souvislosti a zná biologického otce nenarozeného dítěte v břiše omegy.

„Nechceš nás nechat o samotě?" zeptám se nejistě Gaba, jenž nevrle zavrtí hlavou a neurvale se opře o věšák, aby dal omeze na vědomí, kdo je pánem domu a mě. „Gabrieli, prosím!"

„Ne," odsekne dlouhovlasá omega, zatímco si založí ruce na prsou. Dean je už od pohledu mnohem mladší než Gabriel, krásou mu může konkurovat a momentálně má stejně jako můj mate v břiše moje dítě. Tohle se fakt nepovedlo!

„Neřekl jsi mi, že tvoje omega je chlap," řekne překvapeně a možná i značně naštvaně Dean. Břicho mu od posledního setkání značně vyrostlo. „Ale možná bych čekal příliš pochopení, kdybych to věděl..."

„O co ti jde? Jsou Vánoce, nedokážeš mi dát pokoj?!" zavrčím a pokusím si za boky přitáhnout Gabriela k sobě, aby cizí omega viděla, že už jsem dávno zadaný, ale Gab se odtáhne, čímž mě trochu srazí.

„Mám posledních pět liber," zamává mi jedinou zmuchlanou bankovkou před obličejem, „z ubytovny mě vyhodili už před týdnem a vzhledem k tomu, že jsou Vánoce, jak jsi sám řekl, nikdo z mých známých nemá místo, kde bych mohl složit hlavu."

„Takže chceš peníze na hotel?"

„Chci postel a klid!" Omega rozhodí rukama, aby podtrhl své rozhořčení. Možná přemáhá i slzy a já se jí nedivím. Je na Vánoce naprosto sama, těhotná a bez peněz, ale já mám malý byt, syna a těhotného mate.

Stočím pohled na Gabriela, jenž vyletí jako čertík z krabičky, když se střetneme očima.

„Na to zapomeň, Georgi! Ani nevím, kdo to je, takže u nás prostě nebude!" vyjekne Gab a mezi očima se mu utvoří zlověstná vráska, kterou jsem tam snad v životě neviděl. Vycouval bych ze dveří, i kdybych byl alfa, natožpak mladá omega.

„Tohle je Gabriel, můj mate," začnu obě omegy seznamovat, i když netuším, co řeknu k druhé omeze... Gabriel znovu celou omegu sjede pohledem a Dean nejistě udělá totéž.

„A otec tvých dětí," doplní kousavě Gab, čímž si mě zcela přivlastní a zmate Deana.

„A tohle je..." Pohledem žádám Deana, aby se představil sám.

„Arthur."

„Přesně, Arthur," vydechnu vděčně, ale napětí mezi mnou a Gabem se stále stupňuje.

„A vy dva se znáte jak?" zeptá se nevybíravým způsobem omega po mém boku. „Kde berete tu odvahu si myslet, že si jen tak můžete nakráčet do našeho bytu a zabydlet se tady?"

„Nemám kam jít," odpoví upřímně a shodí z ramen ošuntělý batoh, jenž měl i u mě v kanceláři.

„Toho jsem si všiml," odsekne opovržlivě Gab a já se jej pokouším skrze pouto mírnit. Baví se s těhotnou omegou o Vánocích, měl by ubrat. „Jak znáte mého mate a čí je to dítě?"

A je to tady... Poslední okamžiky života si musím užít do posledního doušku.

„Je to můj táta."

„Jak jako tvůj táta?" vykřikne Gab a už ani nehledí na vykání. Já sám stojím jako v transu a musím se podepřít o stěnu, abych neupadl. „A co to dítě?"

„Prostě jsem otěhotněl, ale to není podstatné."

„Čí je?"

„Jedné alfy, se kterou jsem strávil heat. Víc Vám toho říkat nebudu!" řekne silnějším hlasem, jakoby opět nabral sílu a začal bojovat.

„A George je tvůj..." Gab neschopný dalších slov poukáže na mě a také hledá fyzickou oporu za svými zády. Jsme oba jako trosky, jak zvenku, tak uvnitř.

„Táta. Můj biologický táta," upřesní, čímž dá Gabrielovi poslední impulz.

„Alessio," zakřičí, „vezmi si kabát, odjíždíme!"

Chlapec se téměř záhy objeví v chodbičce a zmateným pohledem analyzuje situaci. Překvapivě nepláče, ale civí na nás všechny dost vyjukaně, obzvlášť na Arthura Deana.

„Kam jedeme?"

„Pryč," zavrčí Gab neúměrně skutečnosti, že mluví s vlastním synem, jenž se pod tíhou strachu částečně stáhne. „Vezmi si rychle kabát, pro věci pošleme zítra někoho ze služebnictva..."

„Ne!" vzpamatuji se po utrpěném šoku. „Zůstaňte."

„Jak jsi mi to mohl udělat?" Gab se mi vyčítavě zahledí do očí. Nevidím ani strach, ani smutek a dokonce ani bezmoc, prostě hledím do modrých očí bez jediné emoce a snažím se neutopit.

„Nevěděl jsem to," vydechnu upřímně, přičemž Gabriela chytnu za loket a strhnu jej zpět do bytu, aby nemohl odejít. „Prosím tě, nedělej ukvapené závěry!" žádám zoufale omegu, protože nechci v této chvíli využívat postavení alfy. „Alessio, zlato, vezmi Arthura do obýváku a nabídni mu čaj, nikam nepůjdete," uklidňuji chlapce. Arthur okamžitě využije situace a proklouzne dovnitř. Skopne boty z nohou a rozejde se za nejmladší omegou v bytě, za svým bratrem...

„Jak nemám dělat ukvapené závěry, když jsi mě zradil?! Tvrdil jsi, že jsi celým tělem i duší můj a najednou se tady začnou objevovat omegy. Až se to otec dozví..."

Sáhnu po tom nejzoufalejším řešení, které dokáži díky Aaronovi vygenerovat z paměti. „Nedozví."

„Proč by neměl? Právě za ním jedu." Přestože mu držím loket, dokáže si obout alespoň jednu botu.

„Nemáš auto a v neposlední řadě neodejdeš, protože neopustíš Alessia, vím jak ho miluješ."

„Neopustím, půjde se mnou přeci!" Vysmekne se mi a nazuje si i druhou botu. Zaloví v bundě, díky čemuž se mi na okamžik ukáže klíč od auta, který jsem Gabovi svěřil v okamžiku, kdy šel pro stojánek na stromeček... Kruci, má jak odjet!

„Neodejde, protože ho nepustím, ale i kdybys ho odvlekl, tvůj otec ti ho nedovolí mít." Gabriel nechápavě špulí rty, ale vím, že věří mým slovům, což je pro něj ještě bolestivější.

„Proč?" procedí skrze zuby a z jednoho oka omeze unikne obrovská slza. Vidím, jak přehodnocuje situaci.

„Protože pokud odhalíš, že jsem udělal v našem vztahu chybu, odvedou tě a dají jiné alfě. A když říkám, že dají, tak se vším všudy, jako mi před lety svěřili tebe. Peníze, postavení, tvé tělo a především další dítě, které bys musel porodit s nálepkou Fiorentino."

„Lžeš!" vzlykne otevřeně a pomalu si začne stahovat kabát.

Zavrtím smutně hlavou. „Sebrali by mi tebe," prsty odstraním slzu v křehké tváře, „postavení, práci a peníze, ale Alessio by zůstal v mojí péči, protože je můj syn. Zůstaň, nechci aby bez tebe strádal." V absolutní poníženosti si před omegu kleknu na kolena a chopím ji za ruku. „Já bez tebe nechci strádat. Prosím, nenech nás všechny trpět kvůli mé hlouposti z mládí, z doby, kdy jsme se ještě ani neznali."

„Seberou mi Alessia?" zeptá se ochromeně a celý se začne třást.

„Když tady zůstaneš, tak to nikdy nedovolím." Pomalu se postavím a přiblížím ke Gabrielovi, jenž pláče a zároveň je naprosto ztracen ve svých myšlenkách. „Miluju tě!"

„Nesnáším tě!" vyplivne omega a uteče do ložnice, kde neopomene třísknout dveřmi. Není nad vánoční pohodu a soudržnost rodiny.

1135 slov

PŘEKVAPENÍ!

A teď mi upřímně řekněte, kdo to čekal a typoval Arthura správně :D