Who? (A/B/O)

Za tenkou zdí 55

Rut snad nikdy nebyl tak trýznivý bez přítomnosti omegy jako tento, kdy Gabriel ležel pouze několik metrů ode mě za tenkou zdí. Snažil jsem se si pomoci svépomocně, ale nikdy jsem se nesměl nechat unést příliš, jelikož jsem nesměl dovolit, aby bylo mému mate ublíženo ještě víc.

Rut mi za necelé tři dny zmizel, přesto jsem i s maximálním sebezapřením nosil Gabovi po celou dobu svého rutu pravidelně jídlo, píchal mu jednou denně injekce proti bolesti a snažil se s ním alespoň na okamžik zapříst normální konverzaci. Vyprávěl jsem mu o Marcusovi, Gaie i Alessiovi, ale on o nikom nechtěl ani slyšet. Kňučel bolestí, plakal, odtahoval se ode mne a opakované návštěvy mého bratra odmítl. Na konci svého rutu jsem již nevydržel a během spánku bezbrannou omegu převezl domu, abych ji měl pod kontrolou. Nemohl jsem doma nechat všechny naše děti bez ochrany alfy.

Opatrně promnu spící omeze rameno, aby se probrala poprvé v novém domě, avšak Gab odmítá opustit svůj snový svět bez bolesti a utrpení. Nerad mu způsobuji bolest, ale nutně potřebuje jídlo, aby zesílil.

„Gabe?" zašeptám lehce. Omega pouze zpomaleně otevře oči na štěrbiny, aby se rozhlédla po narušiteli svého klidu, ale když mě spatří, nepatrně se odtáhne a oči opět zavře. Píchne mne u srdce.

„Jsem tu zase s jídlem... Alessio ti posílá vynikající vývar," oznamuji mu opatrně, jelikož si nejsem jistý, zda zvládl zaregistrovat, že se změnilo prostředí.

„Alessio?" zamumlá stále nepřítomně. Nevěnuje mi jediný pohled, ale když jej zvedám i s polštářem, nechá sebou manipulovat. Upravím polštáře a ještě dříve, než mu strčím první lžíci s polévkou do úst, pohladím rozpustile dlouhé pomačkané vlasy omegy. Tak krásný a stále můj.

„Jsi doma," odpovím s nepatrným úsměvem na rtech. Konečně mám opět pod jednou střechou svého mate i děti. „Prozatím jsem dětem zakázal sem chodit, aby ses mohl v klidu uzdravit. Dokud nebudeš sám chtít, zůstanou nejblíž ze dveřmi, ale udělal bys Alessiovi velkou radost, kdybys k sobě pustil alespoň jeho."

Opatrně muže před sebou krmím a s malým třepotáním srdce pozoruji, jak statečně bojuje s každým soustem. Oči stále neupírá na svět, avšak jí. Ještě několikrát omegu pohladím.

„Myslím, že tvá přítomnost prospívá i Marcusovi a Gaie," nadhodím a doufám, že se omega chytne. Kdo jiný dokáže vzpružit omegu než potřeba jejích vlastních dětí? „Mohl bych je k tobě jenom položit na postel a být tady s vámi..."

„Ne."

„Jenom by tu leželi a kdyby plakali..."

„Já nechci, Georgi," řekne tentokrát poměrně silným hlasem. Na okamžik mne poctí i pohledem do svých modrých očí.

„Ale no tak, Gabe, jsou to naše děti," pokouším se o odlehčený tón. Také jsem zprvu nebyl nadšený z nového přírůstku, ale stále si zvykám a mám své děti den ode dne radši. „Kdyby náhodou začali plakat, odnesu je. Neboj se."

„Ale já nechci," opakuje. Nevím, zda za okamžik začne plakat, nebo udělá hysterickou scénu. Já neváhám a strčím mu lžíci do pusy, aby měl na chvíli čas přemýšlet.

„Proč, zlato?" Nutkání znovu se dotknout omegy nepřemůžu.

„Nemůžu," kníkne.

„Ale proč? Gaia s Marcusem jsou stejní jako Alessio a toho miluješ."

„Neměli se narodit," zakvílí těsně před první vlnou slz. Zaraženě na omegu civím, neschopen slov. „Všechno je špatně."

„Jak tohle můžeš říct?" zašeptám zdrceně. „Jsou to dvě krásná miminka, která nás potřebují."