Who? (A/B/O)

Dopis 57

Znuděně se přehrabuji v hromadě dopisů, které se nastřádaly během mé indispozice s Gabem. Alessio byl tak hodný, že mi vše schovával a naservíroval mi je dnes ke snídani. Nechápu, jak mohou lidé v této době komunikovat skrze dopisy – jak zpátečnický nápad!

Z dopisů vytahuji letáky, opravářské nabídky a jiné služby, dokud mi nezůstanou jen hodnotné kusy. Pohled od mých rodičů z Irska, oficiální potvrzení Alessiova přerušení studia kvůli těhotenství a prapodivná obálka s miliardou známek, neznámým písmem a mým jménem s adresou v latince. Bezmyšlenkovitě začnu papír trhat, abych zjistil, kdo mi píše, ale když se ve dveřích mé kuchyně objeví rozespalý Siamon, začíná mi docházet, že dopis pravděpodobně nepatří mně.

„Máš tady poštu," oznámím zvědavě alfě a modlím se, aby uměla číst a mohla mi to přeložit. Alessio si nás zatím nevšiml a nadále s lehkostí poskakuje kolem sporáku v tenkém župánku. Bříško se už začíná pomalu rýsovat a já mám radost z toho, jak spokojeně vypadá.

„Co je to?" Černé vlasy má rozcuchané a zakrývají jej pouze trenýrky s volným trikem. Vážně moc hezký muž, ale k mému synovi se hodí více než ke mně.

„Kdo ti píše?"

Očima rychle těká po hustě popsaném listu, než nechápavě odpoví: „Můj otec."

„Umí psát?" zeptám se překvapeně, což zaujme i Alessia. Samozřejmě, že i on sám si musí v živé paměti uchovávat agresivní kmen domorodců, kteří na nás zaútočili, když jsem jim tam chtěl vybudovat školu. Ti psát určitě neuměli.

„Ve městě je písař," informuje nás chladně a i nadále pročítá dopis.

„Co se děje, Siamone?" Alessio stáhne pánev z horké plotýnky, aby se mohl pomalu přiblížit k mladé alfě a začít jí číst přes rameno, i když z podivných klikyháků nemohl v životě nic vyluštit. Chvíli spolu takto tiše čtou, než nás Siamon začne pomalu seznamovat s textem. Nevypadá spokojeně.

„Otec je nemocný a žádá mě, abych přijel."

„My..." Alessio na mě nejistě pohlédne. „My ti zaplatíme letenky," ujišťuje jej rychle. Nechce, aby se stále cítil jako otrok, ale uvědomuje si naši finanční situaci. Poslední dobou nám dost pomáhá Bowie, který prakticky platí veškeré výlohy za Arthura s Charliem, ale i tam jsem já hlavou rodiny, která musí zajistit všechny ostatní.

„Jistě," souhlasím, i když nerad. „Na jak dlouho budeš chtít? Čtrnáct dní? Měsíc?"

„To je dlouho," konstatuje Alessio smutně – je mu jasné, že nemůže letět.

„Vy to nechápete!" zavrčí naštvaně snědá alfa, čímž všechny překvapí. Vždy byl poslušnější než omegy. Dlouhými prsty si zakryje obličej, čímž ignoruje i mého syna, jenž žádá o jakýkoliv lidský kontakt. Frustrovaně vydechne. „Chce, abych odjel už navždy."

„Ne!" zakvílí Alessio s okamžitými slzami v očích.

„Je to můj otec," vysvětluje tvrdě. Jako alfa dokáži poznat, kdy se jiná alfa dostane do nepříčetného stavu, a proto pohotově běžím Alessia odtáhnout dál.

„Musíš si to rozmyslet!" rozhodnu. Svého syna držím silou u svého boku, aby se nepřipletl zuřící alfě pod ruce. Stále nechápu, co mohlo alfu v dopise tak moc pobouřit.

„Otec mě potřebuje, bratr je ještě moc malý, aby mohl plnit své povinnosti, a já nemohu otce opustit."

„Mě nemůžeš opustit!" vykřikne Alessio dotčeně. Silně objímám drobné tělo. „Siamone, čekám tvé dítě!"