Stay - BTS Vkook texting

29. I'll help u

Tae's Pov
(můžete klidně plakat, sušenky moje ❤❤❤ ale nezapomeňte na můj slib 😉😉 luv ya)

*Trochu flashback*
Bylo to už pět hodin, co Jungkookie odešel. Chyběl mi od chvíle, co zmizel ve dveřích, a chybí mi stále. Chybí mi ten jeho roztomilý zaječí skus, veliké kulaté oči té nejkrásnější tmavohnědé barvy, jeho baňatý nos a láska, kterou mi nezapomněl připomínat. Chybí mi on. Tak moc.

Sám pro sebe jsem se uchecht na tou ironií. Vždyť ještě před několika měsíci jsem musel Taemina přemluvit, aby donutil Kooka mi napsat, protože já na to nesebral odvahu. Nedovedu si představit, jak bych ho oslovil, kdyby mi Taemin nepomohl.

A teď se tu na sobě válíme, jako by nás na sebe naházely jako chcíplé ryby z oceánu.

Bože můj, jak já ho miluju. Jak já toho zatraceně dokonalýho zajíčka miluju. On je tím nejkrásnějším světlem, tou nejjasnější hvězdou v mém životě.

Ležel jsem na posteli a četl si knihu, kterou mi přinesl Hobi. Tedy, bylo to spíš leporelo, 'sluníčko sem, kytička tam, kdepak vás kravičky, kdepak vás mám?' Ale bylo to od něj hezké. Vážil jsem si toho, jak se mi snaží zvednout náladu, když ví, že tahle nemocnice moc pozitivní prostředí není. Ty bílé stěny všude kolem... děsí mě. Skoro tolik, jako výšky. Už jsem vám vyprávěl, jak jsem jako malý spadl ze stromu a zlámal i ty kosti, o jejichž existenci jsem do té doby neměl ani tušení? Tak proto.

Náhle někdo zaklepal. Docela mě udivilo, že by sestry chtěly něco takhle pozdě, ale i tak jsem dotyčnou osobu pustil dál.

Byl to mladý kluk v bílém plášti. Měl jsem pocit, že ho odněkud znám. Usmál se na mě.

"Jak se cítíte?" zeptal se a přešel k mému nočnímu stolku.

"Dobře. Cítím se příjemně." Jo, až na to, že tu se mnou není člověk, který má mé srdce, je mi vážně fajn, chtělo se mi dodat, když se na mě otočil s podezíravým pohledem.

"Tak to rád slyším. Mimochodem, tady je pár papírů - nutných k propuštění. Říkali jsme si, že budete chtít zítra zmizet co nejdřív, a proto je lepší mít už část za sebou, ne?"

Vzal jsem si je do ruky a přijal od něj i podložku, aby se mi lépe psalo.

Bylo to asi šest papírů. Četl jsem je velice pečlivě. Co kdyby tam byla ta strašidelná malá písmenka?!

Doktor obešel postel a stál za mnou. Neviděl jsem na něj, ale přespokládal jsem, že se třeba dívá z okna.

Podal jsem mu vyplněné papíry zpátky.

Usmál se na mě. "Výborně. Tohle bychom tedy měli.Teď byste se měl napít, nelíbí se mi ten váš pitný režim nerežim."

S těmi slovy odešel.

Měl pravdu. Popadl jsem sklenici s vodou, která stála na nočním stolku a zahnal žízeň vypitím celého jejího obsahu.

Deset minut na to jsem se svíjel v křečích, na zemi, plivajíc krev všude kolem sebe, bez schopnosti přijmout kyslík a v obklopení sester, které se mi snažily pomoct.

To se jim ale mepovedlo. Vyplivl jsem další chuchvalec a uviděl jen cosi nejasného, temného, co bylo všude kolem mě.