Stay - BTS Vkook texting

125. No shoes

Stál jsem přede dveřmi a zvonil. Jedna moje část doufala, že se to rychle vyřeší : přijdu, dostanu a zmizím jak nejrychleji to jen půjde. Jiná část se  však modlila za jiný scénář : nikdo nepřijde a já zůstanu v bezpečí.

Opravdu bych teď potřeboval antidepresiva. Obvykle tak nervózní nebývám, ale momentální situace si to vyžaduje. Bolí mě hlava a mrznu, ale díky Jonginově 'blahodárné péči' nepůsobím jako zubožená antilopa.

Čas plynul, já se přehupoval z nohy na nohu a v nadějném domnění, že se nejspíš bude konat druhý scénář, jsem  ještě jednou zkušebně zazvonil.

Když se dveře začaly otevírat, ustoupil jsem dva kroky dozadu a snažil se působit důstojně, ať už mi otevřel kdokoli.

Hnědé vlasy a celkově králičí zjev odhalili Jeona Jungkooka, zamilovaného a šťastného. Bez mého přičinění, beze mě.

"Zase ty?" prskl a svraštil obočí. Nebylo mu příjemné mě vidět na prahu domu, kde bydlí.

To mě donutilo jednat co nejrychleji. Jít rovnou na věc a nezabývat se vedlejšími cestičkami.

"Buď v klidu.  Jdu ti prokázat laskavost."

Zatímco nás dva ovládlo ticho, dálku ovládl štěkot psa. Někdo v domě spistil vysavač.

"Myslím, že zrovna tuhle laskavost uvítáš," vydechl jsem. "Teda pokud sis to nezařídil jinak."

"Jakou?" zavrčel. Nasucho jsem polkl, "předpokládám, že bys mi moje věci nejraději fláknul do ksichtu, tak to teď můžeš udělat, a já se pak klidím někam, kde mě už nikdy neuvidíš, jak jsi chtěl. Tak co? Bereš to?"

"Stejně to nesplníš, vidím ti to na očích," prohlásil a založil si ruce na hrudi.

Mrknul jsem.

"No, fajn. Tak až ukončím školu, vypadku, spokojenej?"

Kookie na mě hleděl s nedůvěrou ve svých krásných očích. Otočil se a já už málem spouštěl poplach, že nic nedostanu, protože ty věci vyhodil, ale jak jsem si všiml, Kookie se pouze pro něco obrátil.

Vratil se ven, v náručí velký pytel. Nastavil jsem náruč, myslel jsem, že mi do předá nějak normálně, ale to by na mě nesměl být naštvaný.

Napřáhl se a hodil. Pytel spadl do mé náruče, ale setrvačnost způsobila, že jsem se svalil na záda a k radosti všech čertů se ještě praštil do hlavy. Sykl jsem, chytil se za ni a na okamžik kolem mě létaly černé hvězdičky.

Za okamžik se k bolesti hlavy (a potažmo i zad) přidala ještě zima, která náhle začala prořezávat moje nohy.

Přišel jsem o boty. Kookie je držel v rukách a s úsměvem zakeřného neviňátka je hodil za plot k sousedovic psovi. Je po nich, je po nich. Jsem bosý.

Zalapal jsem po dechu a pohlédl mu do očí, v těch však nebyla lítost nebo soucit.

Pocítil jsem zoufalství a strach.

"Proč jsi to udělal?"

Kookie neodpovídal. Možná bude mlčet navždy. Možná už nikdy neuslyším jeho hlas, ten, který miluju, přestože slova jím vyslovená nebyla dvakrát přívětivá. Místo nich ke mně promluvil svym tělem: posunul pytel, který se při pádu malicko odkutálel, blíž ke mně.

Kookie se vydal ke dveří, ale těsně předtím, než proplul dovnitř, si to rozmyslel.

"Přeji ti krásné nastydnutí a ještě krásnější umírání, Taehyungu," prohlasil, než definitivně práskl dveřmi.

Ač jsem byl stále zeslablý, vztal jsem, popadl jsem pytel a táhl ho pryč. Samozřejmě k Jonginovi, protože nikam jinam jsem jít ani nemohl. Ledový beton tvořil na mých nohách omrzliny a puchýře. Chůze bolela, jako by mi do chodidel tloukli hřeby na podkovy, ale jít jsem musel, jinak by tohle peklo nikdy neskončilo.

Chvílema jsem pytel táhl za sebou, chvílema ho nesl, chvílema ho koulel před sebou, a celou dobu s ním trpěl. Bylo mi daloženo opravdu hodně. Kookie se očividně zbavil čehokoli, co mu ho mě byť jen maličko připomínalo.

Když jsem se konečně dostal k Jonginovu domu a zaklepal, netušil jsem, že jdu vstříc pasti.

Ve dveřích stál Jongin, očividně už vyspaný. Přece jenom cesta mi trvala několik hodin a on měl ode mě klid, takže mohl. Napřáhl se, popadl pytel, hodil ho do domu, oak popadl mě, přivřel dveře a praštil se mnou o stěnu, na které se objevila rudá skvrna. Jak jsem se sesouval k zemi, skvrna se protáhla směrem dolů.

Jongin mě chytil za vlasy a tahal, dokud jsem nevztal, pak mi prudkým pohybem zaklonil hlavu.

"Myslel sis, že ti to projde?" zařval. "Myslel sis, že jsem tak naivní a blbej, abych nevěděl, co se ti honilo hlavou, když jsem řekl, že tě pustím pro tvý krámy?"

"P-pusť," kníkl jsem. Tvář jsem měl mokrou od začínajícího pláče. Nejdřív Kookie, pak tohle hovado.

Nikdo tě nemá rád, Kime Taehyungu, problesklo mi hlavou, nikomu na tobě nezáleží.

Jongin se se svym obličejem dotkl toho mého. Instintivně jsem se snažil co nejvíc se skrčit.

Najednou promluvil tišeji, ale to, co řekl, mě vyděsilo ještě víc.

"Nemyslíš, že bychom měli jít papouška potrestat za tvý sebeosvoboditelský touhy?"