Stay - BTS Vkook texting

120.

Chtěl jsem, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Abych mohl vlastnit Jungkookovy rty navěky věků. Ty dva měkké poštářky, měkké jako nebeská oblaka a sladké jako med.

Chtěl jsem být u něj.

Jenže jsem nemohl, protože jsem Jonginovi slíbil, že ho doženu, což znamenalo, že se nebudu zdržovat dlouho. A tak jsem Jungkookieho naposledy políbil a odešel dost rychle na to, abych si to ještě nerozmyslel.

Jongin čekal před školou. "Jseš hotovej?"

Přitakal jsem, ale na slova jsem se nezmohl. Nebyl jsem si jistý, jestli bych měl být naštvaný na něj, že mlátil Kookieho, nebo sám na sebe za to, že jsem to vůbec dopustil a dokonce tomu pomáhal.

Jongin mi podal kapesník. "Nebul. Bude hůř."

Přijal jsem ho a utřel si do něj slzy. Jongin mě vzal za ramena a vedl mě od školy pryč.

"Odvedl jsi opravdu skvělou práci," prohlásil. "Za odměnu tě zvu na jídlo. Do luxusní restaurace, co ty na to?"

Nejraději bych mu plivl do ksichtu a zařval na něj, ať mi políbí půlky, ale teď jsem sil na vzdor měl málo. A navíc tu byla šance, že dostanu opravdové jídlo, na stole a hlavně na talíři. Odmítnout to by byla chyba.

"Najím se," hlesl jsem, stále ještě trošku vzlykajíc. "Najím se tam s tebou. D... díky."

"Kdo řekl, že budu jíst i já?"

Zamrkal jsem. Myslel jsem si totiž, že když už mě někam zve na jídlo, koupí něco i sobě.

"Hah," tleskl Jongin. Otřepal jsem se lekem. "Jasně, že tam s tebou nepůjdu jen tak. Ty sis fakt myslel, že dám najíst jen tobě? Takovej nejsem."

"Že mi to nebylo jasný hned."

"Hele, hele. Brzdi. Mohl bych se snadno urazit. To nechceš."

Zamračil jsem se na něj. "Řekl jsem zas něco špatně?"

Ušklíbl se na mě a dupl mi na kotník.

Vykřikl jsem. Bolest mě poslala k zemi. Opět jsem měl důvod k pláči, ale tentokrát přímo fyzický. Jongin mi zlomil kotník. Nebo vykloubil. Nebo něco, abych na něj nemohl pořádně došlápnout.

On se v tom pohledu vyžíval.

"To já jen tak. Aby sis zapamatoval, že mezi námi existují určité hranice a za překročení tě čeká trest."

Pohlédl jsem na něj zdola, on se dál šklebil. Vyfoukl jsem vzduch z plic.
"Vždycky mi dupneš na nohu?"

"Když budu mít dobrou náladu, tak jo. A už pojď. Ta restaurace není za rohem."

Zvedl jsem se a opatrně pokračoval v chůzi. Nakonec jsem se na všechno vykašlal a s pohledem upřeným dolů začal kulhat, protože to byl jediný způsob, jak zmírnit bolest.

Po nekonečných dvou hodinách se Jongin konečně zastavil u nějakých dveří. Otevřel a pokynul mi dovnitř.

"Hosté první, baby."

Bouchl jsem ho do ramene. "Nech toho."

"Červenáš se."

"Jsem opálenej."

"No a?"

"Proč se vůbec staráš o to, jestli se červenám nebo ne?" uchechtl jsem se.

Jeho to vytrhlo z tranzu.

"Hezčí by tvoje tvářičky byly, kdyby byly bílé. Víš, jak to myslím."

Obrátil jsem oči v sloup a raději už šel dovnitř. Dostal jsem se na naprosto magické místo, tak čarovné, až jsem se divil , že mě sem Jongin vzal. Byla to kruhová restaurace s kmenem stromu uprostřed.

"Wow," vydechl jsem.

Jongin mě vzal kolem ramen. "Líbí se ti tvá odměna?"

"Jo," hlesl jsem a přikývl. "Kam si sednem?"

Ukázal někam dozadu. "Třeba tam. Nerad bývám blízko u dveří."

Sedli jsme si a já si prohlížel prostor kolem sebe. V podstatě všechno bylo ze dřeva. Stůl, židle, stěny, poslaha, vstupní dveře, malý košík u každého stolu, pult s dezerty a dokonce i pokladna, strom...

"Co si dáš? Dneska tě nebudu omezovat, dej si, co chceš."

Přikývl jsem a popadl jídelní lístek.
Po dlouhém uvažování, ke konci  doprovázeným netrpělivým klepáním Jonginovy boty o podlahu, jsem si vybral prachobyčejný ramen. Otočil jsem lískek k němu a zabodl prst na příslušném pokrmu.

"Jako fakt? Nedáš si něco jinýho?"

"Ne. Ramen."

"Sice jsem říkal, že tě nebudu omezovat, ale myslím, že ty polívky jíš pořád. Myslel jsem, že ti lezou krkem."

Pokrčil jsem rameny, zatímco se k nám přibližoval číšník. "Tady to aspoň nebude jak jednou použitý a vyblitý."

"Vítejte v naší restauraci, pánové. Máte už vybráno?"

"Ano," řekl Jongin a sdělil mu objednávku. Pak, když si číšník vše zapsal a odešel, se otočil ke mně.

"Hele, myslíš, že už se papoušek probral?"

Střelil jsem po něm ubrouskem. Zasmál se, zmuchlal ho a hodil do koše.

Za chvíli jsme dostali svá jídla. Jongin dojedl první, odměňujíc nejbližší společnost hlasitým říhnutím. Utřel si pusu do ubrousku a skousl si ret.

"Ani ses toho nedotkl," podotkl a ukázal na mou porci, stále netknutou, ve stavu, v jakém se přede mě dostala.

Z nějakého důvodu jsem to pochopil jako tlak. Takový, kterých bylo na mě mnoho, a i když jsem je obyčejně snášel -ne akceptoval, ale pouze se s nimi smířil- nyní na mě opět vše dolehlo a moje tělo se otřáslo pod dalším vzlykem. Sice to od něj bylo hezké, že mi dal možnost být tady, ale já se i přes všechnu jeho dočasnou snahu cítil příliš prázdný, než abych se ovládl. A nebylo to jídlem.

"Říkám ti, nebul," řekl mi. "Bude hůř. To s papuchem byla jenom taková předehra, takže bych ti doporučoval si rychle zvykat. Protože pro tebe mám na příští úterý specialní úkol. Takovou... řekněme, menší zkoušku."

Zatajil se mi dech. Fakt, nekecám.

"Úkol?"

"Jo, úkol."

Natočil jsem hlavu na stranu a přivřel oči.

"A... Jaký úkol?"

Jongin se odmlčel, asi aby doplnil trochu toho napětí do okamžiku. A pak-

- "to, co jsme udělali dnes společně. Uděláš to sám."

Zvedl jsem ruku a utřel si slzy do rukávu. Křičet jsem na něj nemohl. Jen přihlížet, přizpůsobovat se a plnit pokyny.

Jongin se zvedl. "Ber to prostě tak, jak to je. Buď jeden, nebo druhej. Vyber si sám."

A odešel k pokladnám, jelikož i přes veškeré signály k nám žádný výběrčí daní nepřišel.

Zahleděl jsem se do svého ramenu. Byla to na pohled doslova krásná polévka, nicméně já si z ní nedokázal vzít ani sousto.

Znovu jsem zvedl rukáv ke svému obličeji. V ten moment jsem na sobě ucítil pohled. Otočil jsem se směrem, odkud jsem si myslel, že  se na mě dotyčný dívá, a hned na první dobrou jsem se trefil.

A i přesto, jak můj úžasný Jungkookie vypadal pomláceně, jsem byl šťastný, protože on i Jimin byli jinak podle všeho v pořádku a Kookie se z toho dostane.

Na pár vteřin mi z očí kapaly slzy štěstí. Moje láska to zvládla. Bude v pořádku. Byla to malá vlnka euforie, to, co jsem cítil.

Na to, co ho čeká za týden, jsem se snažil nemyslet. Věnoval jsem mu poslední pohled, než jsem kulhavým krokem následoval Jongina.

.
.
.

Znáte ten pocit, když píšete, jak někdo udělal něco se svou končetinou, a hledáte takový způsob popisu, kde by to nevyznělo malomocně? 😀