Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Cover k Gikook příběhu. Vydám ho, až předepíšu pár kapitol, což bude nějakou dobu trvat. Zase to není nic světabornýho, ale radši se budu 'srát' ( lol pArdOn? ヽ（´ー｀）┌ ❤❤) s příběhem, než s coverem xD. Snad se vám i tak aspoň trošilinku líbí 😄.
Tae's pov, flashback. Again. :
Stejně, jako se léto přehouplo do podzimu, který s sebou přinesl spoustu starostí nejen se školou, se i podzim pomalu, ale nenávratně přehupoval do zimy, až koncem listopadu napadl první sníh. Byly to krásné třpytivé vločky, každá jiná, tak, jak nás to učili ve školách. Každá osobitá, originální, bez nutkání být jako zbytek davu. Jemná, a přitom nespoutaná.
Jediný problém v jejich omamné kráse byl fakt, že všechno kolem nich studí ještě dvakrát víc.
Jongin mě dnes až do zítřejšího rána vyhnal ven. Nedal mi bundu, teplejší kalhoty a zimní boty, musel jsem si víceméně vystačit jen s jeho starou mikinou a podzimním oblečením a o šále a rukavicích jsem si mohl nechat zdát. Snažil jsem se najít si nějaké místo, kde by taková zima nebyla, nejdřív jsem se díval po něčem, z čeho by sálalo teplo, ale vzhledem k tomu, že to často bylo u různých restaurací, byl jsem odtamtuď vyháňen jako "prašivej bezďák."
Opravdu nikoho nezajímalo, že jim někdo klečí u nohou, ruce sepjaté, a prosí jen o to málo, co si odvažuje dovolit. Trošku místa, jen dočasně. Na pár hodin.
V jednu chvíli mě napadlo, že bych mohl o azyl poprosit kluky, ale pak mi došlo, že ti by mě přes práh domu nepustili. Jin by to tedy možná udělal, ale jen aby mě mohl otrávit nějakým kyanidem nebo čím.
Nakonec mi nezbylo nic jiného, než ze sebe toho bezdomovce do rána vážně udělat. Najít si volné místo v městském parku, zachumlat se tam a přemýšlet o tom, co jsem sakra udělal tak špatného, že se ke mně Jongin zachoval až takhle hnusně.
Na chvíli jsem usnul, ale jakési zasuštění u nedaleké lavičky mě probralo.
Můj Jungkookie byl jen pár metrů daleko, na tváří šťastný úsměv. Přesně takový, jaký nosil, když jsme se my dva dali dohromady, což mohlo znamenat jedinou věc: zamiloval se. Můj malý králíček se zamiloval. Našel si někoho jiného, lepšího, než jsem já.
Ne, že by mě to překvapovalo, nebo bych mu to měl dokonce za zlé. Měl na to plné právo, měl právo být šťástný. Koneckonců jeho štěstí bylo tím žárem, který jsem potřeboval, a tak mi při pohledu na něj nebyla taková zima, přestože jsem se stále klepal.
Po docela dlouhé chvíli, když už to vypadalo, že zase odejde, se naše pohledy střetly.
Díval se na mě. Jongin tu nebyl. Stopro pekl nějaké cukroví, které buďto sám sežere dva týdny před Vánocemi, nebo ho napustí jedem a hodí mi ho na podlahu jako svačinku.
Šance.
Šance bezpečně zavolat o pomoc.
. . . . . . . .
"Jungkooku?"
. . . . . . . . . . . . . . . .
Jenže šance zklamala. Hloupého, naivního Kima Taehyunga, který si ten malý kousek soucitu, lásky a péče nezaslouží. Protože je to ohavný zrádce.
Proč je ten zbytečný kus vola tak moc zamilovaný, že kontroluje, jestli se jeho láska dostane v noci bezoečně domů?
A proč...
... Proč Jongin nepeče otrávené cukroví a... ojíždí u keře Kookieho?
