Stay - BTS Vkook texting

32. This is my last goodbye, honey

Přikývl jsem.

"Tak pojď se mnou."

Vánek se vzdálil. Nevěděl jsem, kde přesně teď je, ani jestli tomu můžu důvěřovat natolik, abych to následoval. Nicméně mi nic jiného nezbývalo.

Vánek se vrátil a jeho plášť pohladil má záda. Zachvěl jsem se. Pohnul se nějakým směrem -nemám ani ponětí, jakým - a tentokrát jsem se pohnul s ním. Koneckonců, co mi asi tak zbývalo? Něco jsem udělat musel.

Tak jsme šli, sami dva, ve vzájemném opojení, až se z tmy stávalo světlo. Až jsme se dostali před dveře. Byla to tedy přesněji brána bíla brána jinak v gotickém stylu, vysoká nejméně deset metrů a široká asi tři. Tak tímhle mám projít, abych se vrátil zpátky?

Pohlédl jsem na vánek. Ten tam už ale nestál. Místo toho tam byla žena, která pro mně - stejně jako Kookie- znamenala celý život.

"Babičko," špitl jsem a ona se usmála, natáhla ke mně ruku a setřela mi slzu. Nic neříkala.

"Je mi to tak líto."

"Copak, broučku?"

Sklopil jsem pohled.

"Chtěla jsi mě vidět prosperovat. Chtěla jsi vidět, že mám šťastný život. Chtěla jsi, abych tě přijel navštívit, ale já to neudělal. Je mi to moc líto, babi. O... omlouvám se."

"Byla jsem už nemocná. Mohla jsem zemřít dřív, a ty bys u toho nemusel být, anebo později, když bys tomu přihlížel. Ale ty teď mrtvý nejsi a narozdíl ode mne se můžeš vrátit. Stačí, když projdeš touto branou."

Chtěl jsem ji obejmout, ale ona se znovu rozplynula.

"Pomoz tomu chlapci. Potřebuje tě jako jsi ty kdysi potřeboval jeho. Snaž se žít dobrý život, Tae"

Se szlami v očích jsem se díval, jak se vrací do tmy. Moje babička. Moje milovaná babička, která mě nedávno opustila a našla si místo tam nahoře. Natáhl jsem k ní ruku. Nechtěl jsem, aby znovu odešla.

"Babi... neodcházej...."

Ona se jen smutně usmála, ale vzdalovala se dál. Než zmizela do tmy a ja pi dlouhém vydýchávání z toho smutku a šoku otevřel bránu, zavolala na mě poslední slova.

"Sbohem, Taehyungie."