Stay - BTS Vkook texting

40. Tears and love

Kookie's pov:

Ten polibek... chutnal tak procítěně, že se mi z očí vyhrnuly další slzy. Byl jsem v jeho náručí, u člověka, kterého jsem čtyři měsíce neviděl. U člověka, který byl tehdy v komatu.

Odpojil jsem se od něj, ale neodtáhl. Opřel jsem své čelo o to jeho a díval se mu do očí. Chyběl mi a podle jeho výrazu - který se od toho mého moc nelišil- i já jemu. Byli jsme na tom oba stejně. Mladí zamilovaní kluci, kteří si prožili hodně. Ale teď jsme byli spolu a to bylo důležitější, než myšlenky na těžkou minulost.

"Řidič je mrtvej," ozval se odkudsi z druhé strany auta hlas dospělého muže.

"Určuješ, kdo je tu mrtvej a kdo ne?" zeptal se ho druhý.

"Ne, já ti to jen - fajn, v podstatě ano. A nekoukej na mě tak. Víš, že tenhle pohled nemám rád."

Tae mě políbil na čelo, na nos a pak na rty. Vychutnával jsem si to, jako by to bylo poprvé. Vlastně, kdybych já nebyl takový nemožný blb, tak bych si to onehdy v kavárně uvědomil a užíval přesně tak, jak jsem chtěl.

Ucítil jsem, jak na nás kdosi položil deku. Vzhlédl jsem a spatřil Taemina s Yoongim. Taeminovi stékaly slzy po tvářích, ale usmíval se na nás a bylo vidět, že pláče štěstím.

Zato Yoongi byl trochu jiná kapitola.

Hned poté, co jsme si navzájem pohlédli do očí, odvrátil pohled a klesl na kolena. Tiše vzlykal.

"Hyung..." špitl jsem, ale on neodpověděl. Bylo mi ho líto. Měl jsem dojem, že to, co se stalo, považuje za svou vinu.

Natáhl jsem ruku a zatahal ho za rukáv. "Yoongi hyung, nebuď smutný."

Yoongi si utřel slzy do rukávu a pohlédl na mě. "Já nejsem smutný, Kooki. Já... já..."

Nedořekl to. Místo toho popošoupal zadek až ke mně a opatrně mě objal.
"Myslel jsem, že už vás nikdy neuvidím," zamumlal a i z otřesů jeho těla mi bylo jasné, že opět propadl pláči. Objal jsem ho nazpět.

Byl to zvláštní pocit. Jako - příjemně zvláštní. Bylo to snad poprvé, co Yoongi projevil silné city i k někomu jinému, než ke své posteli.

U Jina byl Namjoon, který se s ním líbal ještě doteď. Jin vypadal, že brzo usne, ale já věděl, že je to krapet horší.

"Joon hyung," řekl jsem a on se na mě podíval. "Už ho nelíbej. Nech si to, až ho tím nebudeš připravovat o poslední zbytky energie."

Smutně se na mě usmál a přikývl. Pokud jde o Jina... byl jen kost a kůže. Byl tak unavený a zesláblý, že na Namjoonovi doslova ležel, hlavu opřenou o jeho rameno, ruce svěšené, a očividně potřeboval tuny odpočinku a tucet doktorů. A hlavně tuny jídla. A přitom jediné, co dnes udělal, bylo, že se připravil na dlouhou cestu. Nic jiného.

Až po chvíli jsem si uvědomil, že Jin usnul. Joon ho hladil po vlasech a cosi mu šeptal do ucha. Než jsem se nadál, byli u nás záchranáři. Jako k prvnímu přišli k Jinovi a začali ho kontrolovat.

Mě taky kontrolovali. Řekli mi, že mě vezmou do nemocnice. Chtěli mě už odvést, ale já chtěl počkat, co řeknou o mém kamarádovi.

O pár minut později jsem to slyšel. Spadl mi balval ze srdce.

"Je na tom velice špatně," oznámil záchranář, který byl u něj. "Nachlazený, unavený... silně, opravdu silně podvyživený...teď navíc pomlácený z té nehody. Nechci vás ranit, ale divím se, že ještě žije... každopádně, podle mé rychlé kontroly by to s dobrou péčí měl přežít a uzdravit se."