Stay - BTS Vkook texting

132. Stay

Jongin mi nůž tlačil na krk ještě větší silou, špatně se mi dýchalo. Krev tekla po drobných proudečcích. On se otočil a pohlédl za sebe.

Já tam neviděl, což mě znervózňovalo ještě víc. Snažil jsem se o to, ale jediné, čeho jsem dosáhl, bylo to, že když se k Jinovi přiřítil Namjoon, aby ho odvedl pryč, viděl jsem je ve skutečnosti jen koutkem oka.

Najednou se na nůž zařízl nejhlouběji za celou dnešní noc, ale hned v zápětí byl úplně odstraněn a s ním i sevření, jímž si mě Jongin připržoval u sebe. Jongin byl setrvačností tělesa, které se přiřítilo ze zádi, sražen na pravou stranu přede mně. Neměl však možnost pád v klidu vydýchat.

Taehyung, sedící na něm, mu uštědřoval jednu pěst za druhou, nicméné vzhledem k jeho -jak vidno- zmenšené síle ty ráno nemohly být dost silné, aby Jongina nějak vážně zranily.

Nůž se smýkal a houpal v Jonginových rukách.

Jongin se zapřel o Taeho hruď a odstrčil ho od sebe. V tu chvíli se na mém rameni objevila něčí ruka. Mohl jsem si leknutím nadělat do kalhot.

Byl to Hoseok. Uklidnil jsem se. Naklonil se k mému uchu.

"Pojď. Policajti to tu už vyříděj."

Sledoval jsem boj mezi Jonginem a Taem. Teď byl na tahu Jongin.

"Ještě neudělali vůbec nic," zaprotestoval jsem a zamračil se na něj. On sáhl na ranku na mém krku. "Bolí to moc?"

"Umírám," ušklíbl jsem se.

Hoseok mě popadl za ruku a vlekl mě ke vstupním dveřím. Až nyní jsem si všiml, že někteří už utekli z bortícího se domu ven.

Když jsem byl skoro u nich, obrátil jsem se k peroucí se dvojici. George i Minho se už sice snažili něco dělat, nicméně se střelbou to bylo stejné, jako když mě držel jako rukojmí. "Kooku, pojď," zatahal Hobi, ale já se nepohnul.

Bylo na jednu stranu dobře, že se ti dva přibližují víc a víc k východu. Řeťez, který měl Tae na holém kotníku a na ruce musel mít neuvěřitelně vysokou teplotu. Asi jako železa, kterými se ve středověku vypalovalo na kůži. Tae však nevypadal, že by ho to nějak trápilo. Právě se po svém protivníkovi znovu ohnal.

"Přestaňte!" zařval Minho, ale oni ho neposlechli. Vedle nich spadl trám ze stropu. Tenhle dům šel nekontrovatelně do háje.

Taehyung s Jonginem se nějakým zahadným způsobem dostali k nám rychleji, než se Tae dostal k němu. Pak se oba dostali ven a my jsme udělali totéž, tedy bez toho praní. 

Minho se k nim znovu pokusil přiblížit a odrthnout je od sebe, jenže Taehyung se po něm v rychlosti varovně ohnal zuby, a pak pokračoval v boji.

Když jsem byli takhle všichni venku a Kibum mě začal prohlížet, jestli jsem v pořádku, pohlédl jsem na spoušť, kterou požár pusobil na domě. Tedy, dalo-li se tomu tak ještě říkat. I venkovní stěny byly černé od dýmu, který se nemálo valil ven prasklými okny.

Tae téměř povalil Jongina na zem, ale ten to urovnal a ve chvíli, kdy byli v tom největším zápalu - a ano, Taehyung skutečně bojoval bez bot a vesměs v letním (možná lehce podzimním) oblečení, pokud je to něco, co vás zajímá-  se Tae najednou opřel hlavou o jeho rameno a jeho jakoby šokem vykulené oči se střetly s mými.

Nevěděl jsem, co se stalo, ani co mám dělat. Až když se Jongin maličko pohnul a já spatřil polohu jeho ruky, pochopil jsem, že výkřik kluků byl oprávněný.

Tae zatřebal víčky, jakoby jeho síly narazily na sráz a prudce klesaly dolů.

Jongin, zřejmě také v náhlém transu, udělal rukou pohyb vzad. Taehyung, ztráceje tak oporu, se skácel na silnici.

Moje nohy se dostaly do pohybu, aniž bych si pamatoval, že jsem jim dal ten příkaz. Taeho oči byly plné slz, pohlédl na mně. Jeho hlas byl hluboký a slabý jako drobný motýl.

"Odpuš mi to, Jungkookie," řekl a natáhl ruku k mé tváři. Nechal jsem se od něj hladit. "Prosím, odpusť. Že jsem ti ublížil. Omlouvám se," vzlykl,"tak moc se ti omlouvám."

Třesouce se jsem na jeho ruku položil tu svou a zavřel oči. Po chvíli jsem je otevřel a políbil ho na zkrvavělé rty. Bylo mi jedno, že to Kibum vidí, že sleduje. Teď šlo o Taeho.

Jongin asi po půlminutě klesl na kolena, jakoby se sám cítil poražen, a když ho chytli Minho s Georgem oba za jednu paži, on se jim vzepřel. Vytáhli na něj zbraně.

Jenže on už po nikom nezaútočil. Doplazil se k Taemu. Když se dotkl jeho tváře, když kdosi volal záchrannou sužbu, když se jejich pohledy střetly, když jsem se nanovo rozbrečel, když se i Jongin začal otřásat - a ja věděl, že pláčem- měl jsem za to, že už nic nebude takové, jako dřív.
.
.
.
.
.
.

Jongin k Taemu promluvil tichým, pláčem zlomeným hlasem.

"Zůstaň. Zůstaň, prosím. "
 
.
.
.
.
.
.
.
.

A pochopil jsem jednu věc.

Člověk je zrůda a zrůda je člověk. Nic není jen černé ani čistě bílé, ale ani šedé nebo černobílé. Nelze se ani rozhodovat, co je více černé nebo bílé.

Protože existuje něco, s čím nikdo, kdo uvažuje o rovnováze dobra a zla, nepočítá.

.
.
.
.
.
.

Barvy.

Vy mě za tohle nenávidíte, já to vím. 😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭

Ale víte vy, že já vás miluju??? ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤😭

Tohle je (byla) poslední kapitola naší dlouhé, strastiplné cesty -přes 100 kapitol, které bych se bez vašeho zájmu o toto dílo nikdy nerozhodla publikovat.

Držím v sobě z toho všeho až přehnaně silné emoce. Nikdy jsem si nemyslela, že tenhle okamžik nastane. Je to jako doběhnout maraton - tedy ne, že bych ho někdy běžela- a v cíli pocítit prázdno. Prázdno. Nicméně vím, že se blýská na lepší časy.

Budu muset knihu maličko přejmenovat, ne ale nějak drasticky, takže nám všem její dobře známý cover zůstane ponechán. Po nějaké době bude jasné, proč.

Především se opatrujte a buďte šťastní. A pokud si přečtete i jiné z mých děl, uděláte mi tím velikánskou radost ❤❤❤❤❤.

Luv yall, Sušenky ❤❤❤❤❤❤