Stay - BTS Vkook texting

104. The angel

Jungkook's pov.:

Ohlédnout jsem se nemusel, podle hlasu bych Jongina poznal kdekoli.  I po několika týdnech, co jsem ho neviděl a neslyšel ho mluvit, jsem si byl jistý, že to byl on, kdo mě znovu nazval jménem pestrého opeřence. 

"Ahoj, Tehyungie, kamaráde," mluvil Jongin dál, "myslel jsem, že už jsi šel, ale u tebe jeden nikdy neví."

"To máš pravdu," odpověděl Taehyung poněkud suše. ,,Neví. Taky jsem si myslel, že už jsi pryč."

Jongin, na  kterého jsem se odvážil pohlédnout - a podrobit se nepříjemnému překvapení, neboť i přes známost faktu, že byl za únos svých spolužáků odsouzen k několika letům ve vězení, mu očividně bylo umožněno nerušeně pokračovat ve studiích - se usmál a vešel hlouběji do třídy. 

,,No, ale abych pravdu řekl, z papouška mám větší radost," prohlásil a já o krok, možná o dva - vlastně nevím, o kolik, protože v tom šoku to bylo to poslední, čemu bych měl věnovat svou pozornost - ustoupil, a zadkem jsem narazil o lavici před tou, za níž seděl Taehyung.

Ať už jsem snad naivně doufal v cokoli, Taehyung vztal a usmál se na něj. "To máš pravdu. Venku nikdo není?"

,,Nikoho jsem neviděl."

"Mohli... mohli bychom tedy..."

Jongin se zasmál na celé kolo. Pohlédli jsme na sebe s Jiminen, on měl v očích vepsaný zmatek a já mu těmi svými posílal varovný signál. Tohle je on, Jimine. Tohle je on.

Jimin najednou, naprosto bez varování, prudce vztal a chystal Taehyunga praštit učebnicí do hlavy, ale Taehyung byl rychlejší. Vztal, učebnici mu vytrhl z rukou a zahodil někam na druhý konec třídy. "Hej, dobrej pokus, jako."

Jongin začal tleskat jako opice ošizená na mentálním zdraví. 

Jimin chtěl obejít svou lavici a bylo zřejmé, že si to chtěl namířit ke mně. Jenže v ten moment se Taehyung dopustil další špinavosti, jakoby mu bylo úplně jedno, že už jich má na krku víc, než by bylo zdrávo. V rychlosti se sehnul do své tašky, vytáhl z něj kus nějaké látky a v další vteřině ji přitlačil k Jiminově tváři. 

"Jednou," řekl Taehyung těsně předtím, než se Jimin bezvládně sesypal k zemi, "mi za tohle poděkujete, vy trosky."

"Troska jsi tu akorát ty," vztyčil jsem hlavu ve snaze ukázat mu to, co nebyla pravda - že se ho nebojím. "A Jongin."

Druhý jmenovaný přišel ke mně a chytil mě pod bradou. V jeho očích se lesklo pobavení, ale při bližším pohledu jsem si všiml toho vzteku, který mu pomalu rozpohybovával spodní ret. Pak se z jeho úst ozval tlumený křik, jeho ruka se natáhla a jeho pěst se znovu setkala s mým břichem.  Otočil se za tím největším zrádcem v mém životě, ústa roztahujíc do smutného úsměvu.

"Není třeba, aby ti děkovali. Počítej s tím, že budou nevděční, když si je trošičku ozdobíš." pohlédl na mě. "No nemám pravdu?" pak se obrátil zpátky k Taehyungovi, který stál pořád vedle Jiminova těla, a ukázal na mě. 

Já se mezitím držel za břicho a snažil se Jongina, jak sám  s pyšnou tóninou v hlas říkal, "neozdobit" svým posledním jídlem. Vyžadovalo to hodně sebeovládání a úsilí, ale neudělal jsem to a ve své situaci jsem za to byl rád. 

"Pojď mi sem pomoct, ty busto kamenná."

Taehyung ho poslechl, překročil Jimina,  a přišel k nám. Jongin mě dunitil odstoupit od lavice. 

Zezadu jsem ucítil teplo jeho těla. Přát si, aby to nebyla pravda, aby byl stále ten hodný a milující přítel, za jakého jsem ho považoval, a kterého jsem miloval, bylo ale už hodně daleko od reality. Chytil mě za ruce, stočil je za záda, svázal je nějakým provazem a pak je ještě přivázal ke krku, který mi ale naštěstí nechal dostatečně volný, takže jsem se při Jonginových pěstech alespoň nedusil. Pak měl pro jistotu sám chytil - abych to uvedl na pravou míru, nalepil se na mně a pevně mi omotal paže okolo krku.

Jongin mě obdaroval fialovým flekancem na břiše.

Tak moc bych si přál, aby jeho objetí bylo z lásky, jenomže nebylo. On mě nikdy nemiloval. 

Pěst. Hned nato další a další, byly jich desítky, po nějaké době možná stovky. Byl to jen odhad, ve skutečnosti jsem neměl sílu to počítat.

Nikdy mě nemiloval.

Pěsti. Jongin mě nezapomněl mlátit i do hlavy, ale především se zaměřoval na břicho.

Nikdy nemiloval. 

Pěsti.

Nikdy. 

Pěsti.

Ni...

Pěsti.

Světlo. Až moc prudké. 

Něco, co jsem cítil na svém břiše, ale na pokraji sil už to nedokázal identifikovat.

Tma. 

Zase to něco.

Světlo.

A zase.

Tma. 

Nepřestalo to.

Byl jsem opilý? Ne, uvědomil jsem si, když jsem se přistihl, že stále stojím na nohou. 

Tma. 

Zase to něco.

Probuzení? Agónie?

Světlo. 

Nic. Přestávka?

Šero, které přicházelo před tmou. 

Hlas. Hlas anděla. Překrásný hlas, sametový jako sen. Šeptal do mého ucha, tiše, jemně. Byl jsem rád, že to byl anděl. Aspoň už byl Taehyung pryč. 

"Vydrž to ještě, Jungkookie, ano?"

V puse jsem ucítil cosi kovového. Zvrátil jsem hlavu dozadu a nechal ji znaveně dopadnout na andělovo křídlo. 

Opět jsem to ucítil. 

Ale anděl mě držel a podporoval, abych byl silný. 

Nepodařilo se mu to. 

Něco. 

Tma.

Pak už jenom ta tma.

...him...