Stay - BTS Vkook texting

112. Shut up

Bylo to jako rána do zlomeného srdce. Stejně nečekané, stejně zničující a stejně bolestivé. Nenáviděl jsem ho. Upřímně jsem ho nenáviděl. Ale to, kde skončil, sám, bez jídla, bez vody, v zimě, ze které by jeden mohl drkotat zuby, pouze poměrně nalehko, špinavý a podle všeho unavený, mě dostalo do kolen.

"Jungkooku," promluvil znovu, když jsem na něj jen hleděl. Výjimečně jsem neměl potřebu utéct. Ne proto, že bych tu s ním toužil být. Věděl jsem ale, že se ho nemusím bát, jelikož je příliš slabý, než aby mi dokázal ublížit.

Koukali jsme na sebe jako lev na hyenu, ale atmosféra kolem nebyla nikterak dusivá. Byla to dokonalá chvíle vylít si na něj všechnu svou zadržovanou zlost. Aspoň slovy.

"Nemáš právo říkat mé jméno," odsekl jsem a byl na sebe hrdý, že jsem něco takového dokázal.

Taehyung ani nemrkl.

"Tak jak ti mám říkat?"

Dobrá otázka. Nicméně-

"Nijak. Nechci, abys mě oslovoval."

"A já se tu s tím namáhám," postěžoval si. "Jsem nastydlý, J- no, fajn, nebudu tě oslovovat. Třeba bys-"

"Třeba bych ti mohl doporučit nejbližší most, ze kterýho bys mohl skočit a darovat mi tak do života klid a mír."

Tak nějak jsem čekal, že ho tím naštvu, ale ne. Taehyung na to jen pokrčil rameny.

"Proč bych někam chodil? Dřív nebo později skapu tady, tak co?"

"Děláš to s úmyslem vyvolat ve mně lítost?"

"Ne, Jungkooku, já-"

"Přestaň mě oslovovat!" sykl jsem.

"-se ti snažím něco říct, takže bych ti byl vděčný, kdybys aspoň minutku prostě držel zobák."

Možná si myslel, že tu jako idiot zůstanu a budu poslouchat jeho řeči. Jenže stejně,  jako pro mě, tohle ani pro něj není růžová pohádka se zlatou hvězdičkou coby vypravěčem.
Vyhoupl jsme se na nohy.

"S tím obtěžuj jiné, Kime. Mě to nezajímá."

"Vždyť ani nevíš-"

"Víš," začal jsem, " jsem vlastně rád, že tě vidím. Že tě vidím tady. Jsem rád, že jsi dopadl takhle, protože to je přesně to, co si zrádci, jako jsi ty, zaslouží. Myslíš si, že tě budu litovat, ale já jsem za tohle rád. Doufáš, že tě budu poslouchat, ale i kdybych to udělal, nikdy bych ti nevěřil. To se nedá. Jestli na to ještě máš, dokonči školu a vypadni z mýho života. Neměl by to pro tebe být problém, když jsi mě stejně nikdy nemiloval."

Po těch slovech jsem se otočil a nechal ho tam napospas vlastnímu osudu, leč krutému, ale spravedlivému. To, co jsem mu říkal, je to, co si skutečně myslím.

A proč vy mi ho vůbec mělo být líto? Jemi to líto nebylo, když mi ubližoval. Dokonce si to užíval. A navíc, v přírodě to takhle nefunguje, aby kořisti bylo líto vlastního predátora, tak proč by to tak mělo být tady?

Nejhorší ale bylo, že to celé jakousi část mého já neskutečně bolelo. Přece jenom, kdysi jsem Taehyunga miloval, a láska se nikdy nesmyje úplně. Vždycky zůstanou ta malá smítka, která člověka frustrují a matou.

Ne, takhle to dál nešlo.

Pokusil jsme se převést pozornost mysli někam jinam.

Kibum. Můj Bummie. Copak asi dělá? Myslí na mě? Těžko, s tou dávkou alkoholu. Možná už spí, kdo ví?