Stay - BTS Vkook texting

129. It's up to you

Konec se neúprosně blížííííí   T_T

Dostali jsme se do výslechové místnosti. Nemá smysl ji nějak moc popisovat, byla až nápadně podobná těm, které se vyskytují v kriminálkách. Vstupní dveře, jednostranné okno, stůl a čtyři židle jako základní vybavení, a kromě šedých stěn a lampičky na stole zde opravdu nebylo nic moc k vidění. 

Vedle mě seděl Yoongi, který však většinu času mlčel. Možná že ani mluvit nechtěl. Pravděpodobně si všechny ty nově nabyté myšlenky a poznatky ještě v hlavě neutřídil. Nicméně se už nezdál tak rozklepaný, jako v autě, kde skoro jako by si něco mně neznámého vyčítal. Skoro jako kdybychom sdíleli ten pocit, že jsme udělali něco, co jsme neměli. 

George pokračoval v otázkách. 

"Jaký byl váš vztah s panem Kimem?"

Polkl jsem knedlík, který se mi vytvořil v krku. V Koreji nemůže člověk jít na policejní stanici a jen tak prohlásit, že je gay. Myslím, že i kluci na chodbě by se měli hlídat, pokud se nechtějí za svou orientaci dostat do problémů. Ne, že bych jim jejich lásku nepřál, ale jsou místa a situace, kde by člověk měl být opatrnější.

"No, víte, já..."

Yoongi mě chytil a rameno a udělal to, s čím se od příchodu do místnosti ještě neobtěžoval: promluvil.

"Byli to nejlepší přátelé, ale pak se pohádali. Teda..." Yoongi se podíval na mě a zřejmě čekal na souhlas, aby mohl pokračovat. Kývl jsem. Když se nedokážu vymáčknout já, je tu Yoongi, aby mi pomohl. Za tohle mu budu muset koupit obří polštář. 

George se na nás usmál, jakoby i před silnou obrannou slupku pronikl do jádra našeho tajemství, a mrkl na mě. "Chápu," prohlásil a jeho vřelý úsměv nás oba uklidnil. Žádná bouře nebude. "Taky jsem zrovna nepokukoval po krátkých sukýnkách. Tak mluvte."

"Hele, já nevím do dopodrobna, co se vlastně stalo a možná vám to ti lidoopi na chodbě řeknou líp a srozumitelněji, ale v podstatě si myslíme - teda, jsme si naprosto jistí, že Taehyunga někdo... unesl. A podle zpráv v jeho telefonu víme, že ten někdo se jmenuje Jongin - není-li to přezdívka - a Taehyunga... no, v podstatě ho vydírá."

"Vydírá?

Promrvil jsem se na židli. Nebyl to zrovna nejpříjemnější model.

"Máte s sebou ten telefon, prosím?"

"Má ho u sebe Namjoon."

"Kdo je Namjoon?"

Yoongi ukázal palcem ke dveřím. "Je mezi těma opicema."

George vztal a koutkem nahlédl na chodbu. "Jmenuje se tu někdo Namjoon?"

Slyšel jsem odkašlání, zavrzání pohovky a kroky, které se blížily k místnosti. 

"To jsem já, pane," promluvil Joon a pravděpodobně se i uklonil. Joon měl klanění ve zvyku asi jako tučňák plavání. "Voláte mě na výměnu?"

George ho gestem pozval dovnitř. 

"Prý byste měl mít u sebe telefon Kima Taehyunga," řekl a oba se posadili. Joon začal prohledávat kapsy. Po chvíli telefon našel a podal ho policistovi. Ten jej otevřel, ale hned nato se zarazil a pohlédl na nás.

"Vy znáte heslo?"

"Jeon Jungkook, opáčil jsem a kývl k té malé věci, která mu doslova ležela na dlaních.

George nechápavě odtáhl hlavu. "Vím, jak se jmenujete, vždyť jste mi před vstupem sem dával občanku.

"Ne, ne," vyhrkl jsem. "Jeon Jungkook. Heslo."

George pohlédl na displej na naťukal moje jméno. Telefon se otevřel a i ze své pozice jsem stále mohl vidět Taehyungovo selfie, kde mi dával pusu na tvář, zatímco já stydlivě přivíral oči a snažil se přikrčit pod svou paži. 

Byla to nádherná fotka. Připomínala mi chvíle, kdy se vše zdálo být tak bezstarostné, tak přátelské. Kde na chvíli nebyl Jongin ani nic, co by ho připomínalo, a já a Tae jsme byli šťastní a vedle sebe.

George otevřel zprávy. S Joonovou pomocí našel konverzaci s Jonginem a začal číst. Po několika minutách k nám vzhlédl. 

"Tohle je teda těžký oříšek. Ale nebojte. Najdeme ho. S telefonem to půjde snáz."

Zamrkal jsem. I když se situace zdála být klidná, zase jsem se pomalu víc a víc otřásal tlumenými vzlyky. Yoongi mě objal kolem krku a pohladil mě po hlavě. Obvykle by se takovou věc neudělal, no vypadá to, že zoufalá situace skutečně vyžaduje zoufalé řešení. Objal jsem ho nazpět a koutkem oka pohlédl na George, který na mě lítostivě hleděl. "Snáz?"

George přikývl. "Pokud zjistíme, kde se v posledních několika dnech nacházel, je pravděpodobné, že najdeme místo, kde se hledaný... nachází. Ehm."

"Trvá to dlouho?"

"Ne, do několika minut by s tím měli být hotoví. Zavolám do laboratoře."

Jak řekl, tak i udělal. Proto se ve dveřích po nějaké době objevil další policista, vysoký asi jako Namjoon. 

"Dobrý den, pánové, řekl směrem k nám a mírně se uklonil, my jemu víc, ale zato jsme nic neříkali. "Georgi, ten mobil."

"Dokážeš ho lokalizovat, že jo, Minho? Teď to celé závisí na tobě." 

Policista- Minho - si telefon vzal a přikývl. "Pro mě je to jako pro veverku louskat oříšky. Snadný jak nic." A pak odešel. 

Asi aby čas nestál, položil nám George několik dalších otázek, jako třeba kde jsme Taeho viděli naposledy nebo jestli jsme Jongina náhodou neviděli. Dokonce si pak přizval i Jina a  s děkováním poslal Yoongiho s Joonem ven, abychom mu osvětlili ten úplně první konflikt, ze kterého se Tae už nevrátil domů. 

Právě včas, když byl celý příběh kompletně dovyprávěn s popisem těch nejdůležitějších dnů, zatímco George jen mlčel a sem tam přikyvoval, přišel Minho se širokým úsměvem na rtech. 

"Našel jsem to," řekl a fláknul s nějakým papírem před George. "Je to jen kousek od centra. A jako náhodou jsem v té ulici sám vyrůstal. Vím, kde to je."

Vztal jsem a udělal něco, co snad ještě nikdy, byl-li to cizí člověk. 

.

.

.

.

.

.

.

.

.

Objal jsem ho. 

"Pro- prosím," zakoktal jsem se a vzhédl k němu. "Pomozte ještě trošku, prosím."

Minho přikývl. "Georgi, já jdu startovat auto. Ty vyšli posily."

A s těmito slovy se malým přátelským soubojem vyprostil z mého koalího sevření a vykročil z místnosti. Zauvažoval jsem nad ním a dospěl k celkem dobrému závěru.

.

.

.

.

.

.

.

.

Policista Minho byl teď tou největší nadějí, jakou jsem mohl získat.