Stay - BTS Vkook texting

119. Toilet paper, why?

Tae's flashback 😀:

"Dobrý ráno, sluníčko."

Tma, ve které jsem spal, vystřídalo prudké světlo lustru s prasklou žárovkou. Světlo se mihotalo a ne vždy dosahovalo plné intenzity. A v tom světle jsem zamžoural očima a zvedl záda ze studené podlahy, čímž se vrch letní přikrývky sesunul do mého klína. Hned, jak jsem to udělal, jsem zanadával zase bolavým zádům a Jonginovi, který mě nechal spát "v tom druhém sklepě."

Jak jsem se od něj dozvěděl, tenhle dům má sklepy dva, jeden funkčí, a jeden ne. Říkal mi k tomu nějakou historku. Že se prý jeho děd a potažmo i otec vykašlali na obnovu toho staršího, chladného sklepa a raději vybudovali nový, než aby dávali dokupy rozbité police a zdi poctěné plísní. Jako na potvoru mě šoupl zrovna sem.

Jongin ale nevypadal, že by mu to nějak užíralo svědomí. "Nesu ti snídani, baby." A jako vždy obrátil misku ve svých rukách naruby a její obsah - dnes to byla očividně nějaká polévka ze sáčku, čímž se moc nezměnilo- se dramaticky odporoučel k zemi.

Drtil jsme peřinu ve svých pěstech. Nešlo ani tak o samotné jídlo, jako o to, co mi tímto gestem bylo řečeno. Jsi zbytečný, tak proč se starat o tvý zdraví?

A tak, když jsem se každé ráno doplazil na kolenou ke svému vykydnutému jídlu, abych se ponížil konzumací z podlahy, jsem cítil neskutečnou bolest. Jakobych se ocitl ve svém osobním vyhlazovacím táboře.

"Chutná ti to, baby?"

S třesoucí se hlavou jsem přikývl, ačkoli pravda byla jiná. Jídlo z podlahy nikdy nebude mít na skvosty od Jina. Nikdy.

Jemně řečeno, to jídlo byla sračka i v misce. Jongin zřejmně nepřekypoval gurmánským duchem, nebo se s tím moc nezabývat a krmil mě prostě jen proto, aby mě udržel jakž takž v kondici.

Jenže porce byly čím dál menší a intervaly mezi jednotlivými jídly delší a delší. Vodu jsem dostával každé ráno v pětilotrovém hrnci, byla to jediná věc, které jsem měl dostatek.

"To jsem rád. Až dojíš, půjdeme spolu na záchod, aby ses mohl vyčůrat a vykakat, jestli se ti bude chtít."

Sekl jsem po něm pohledem. Mluvil na mě jako na štěně, které se učí psí etiketě, aby s ním v jeho dospělosti nevznikaly mokré nebo hnědé a smradlavé problémy.

Vzal jsem ze země poslední nudli a hodil si ji do pusy. Jongin se uchecht mému otrávenému pohledu. "Samozřejmě, že to bylo výborný. Všechno tady je výborný. Nevidíš snad, jak jsem šťastnej, že tu mám tu čest bejt?"

"Abych pravdu řekl, je mi to někde."

"Tak proč jsi se na to ptal?" zahuhlal jsem a s námahou  vztal.

Jongin měl ve tváři cosi šíleného. Jednu ruku mi omotal kolem pasu a vyžádal si vztup do mých úst. Povolil jsem mu ho jen proto, že jsem věděl, co by jinak následovalo. A že bych si nikdy neodopustil, kdybych v nabídce moje pohodlí vs Kookieho život zvolil svůj komfort a lásku nepřímo zabil.  

"Že ani nevíš, co je dneska za den?" nadhodil Jongin, když se odtáhl. Já jsem však měl dost zkreslené představy o čase, takže jsem neměl ani tušení, co za den by mohl být.

"Je první září, zlatíčko," odpověděl na svou otázku a  chytl mé tváře mezi ukazováčky a palce. Těmi místy mi projela štípavá bolest. "Takže ti trošičku upravíme tu tvou hezkou tvářičku makeupem. Nemůžeš jít to školy a vypadat jako svlečená mumie."

.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.

První září.