Stay - BTS Vkook texting

113. Dasi run run run

MikyBlackRose (ﾉ*ﾟｰﾟ)（〜^∇^)〜

Taehyung nestačil uhnout a pánev zaduněla o jeho levou lopatku. Skácel se k mým nohám, nejspíš se mu něco zlomilo. Těžce dýchal a kvůli kašli sípal jako dehydratovaný pes.

"Dobře ti tak," zavrčel jin, ještě stále vyzbrojen pánví v pozoru. 

Houkl na mně. "Pojď sem, Kooku."

Udělal jsem, co po mně chtěl, možná i proto, že jsem ho považoval za skutečného neohroženého zachránce, který mě vykopal z lejn. Což taky právě udělal, takže se nebylo čemu divit, když jsem jeho pokyn přijal a zpracoval s takovou radostí, že se tomu zasmál i on ve své příšerně nakrknuté náladě.

Jongin ohrnul ret. "Dneska jsi možná vyhrál," prohlásil a věnoval mi nenávistný pohled, který jsem mu neváhal oplatit, zatímco v odmlce mezi jeho slovy bylo zřetelně slyšet Taehyungovo sípání, "ale nepočítej s tím, že budeš mít příště tolik štěstí, aby ti tenhle ubožák přiběhl zachránit holou prdel."

"Jmenuje se Jin," zavrčel jsem. "A z nás čtyř bych ubožákem nazval jiné."

"Oh," vydechl Taehyung. "Hraješ si na drsňáka?"

"Ty drž hubu a už ji nikdy neotvírej, rozuměls?!"

Taehyung se uchechtl.

"Co když jsem to měl sám v plánu?"

"Očividně neměl."

"Fajn, znáš mě fakt dobře," uznal po dlouhém vzájemném pohledu do očí.

"Dost toho cukrování, Taehyungu," bouchl ho špičkou boty Jongin, který se z Jinova příchodu zjevně dvakrát neradoval. "Zvedej ten svůj špekatej zadek. Dělej."

"Tady se mi docela líbí, abych pravdu řekl," prohlásl Taehyung a místo toho, aby Jongina poslechl, se natáhl na ledových kachličkách obsypaných starým, shnilým listím a nějakými větvičkami.

Jin do mě bouchl a pokýval hlavou dozadu, jakože zrovna teď je tak nejlepší příležitost k nenápadnému útěku.

"Zatraceně, Taehyungu, neser mě."

A že to byla skvělá příležitost!

"Já ti říkám, mně je tady skvěle. Jestli chceš, můžeš jít napřed."

Vzhledem k tomu, že ti dva byli zabraní do sebe, jsme se s Jinem rozeběhli pryč.

A já se, po tom, co udělal Jongin, divil, že se ještě vůbec dovedu hýbat. Naštěstí mě zadek ještě nerozbolel, ale bylo to nejspíš způsobeno tím, že jsem neměl čas to vnímat. Když jsem běžel, asi dva metry za Jinem, občas jsem pohlédl za sebe, jestli nejsme pronásledováni, ale ani po několika zabočení tam nikdo nebyl.

Jin se zastavil a jen funěl. Mezera mezi námi se rozrostla už na nějakých pět nebo šest metrů. Možná bych sem tam mohl navštívit posilovnu, aby, když se člověk podívá na mě, nebyl ten rozdíl tak ztrapňující.

Doběhl jsem ho.

"D-díky," vydechl jsem a on přikývl, ale nic neříkal. Stáli jsme před naším domem a jediné, co scházelo, bylo vejít dovnitř.

Už už jsem měl v ruce kliku, když se dveře samy otevřely a nestál v nich nikdo jiný, než Yoongi...

...Yoongi mačkaný v Hoseokově náručí a obsypávaný jeho polibky. Bylo mi hned jasné, že tak milostivě neotevřel kvůli nám, ale aby se ti dva mohli dostat někam jinam. Třeba pod záři hvězd.

Jin to ovšem viděl jinak. "Díky, žes nám udělal vrátného, Min Yoongi," řekl a vklouzl do domu.

Následoval jsem ho a aniž bych se šel umýt, jsem se prostě tiše ve svém pokoji převlékl do pyžama a ulehl vedle již spícího Kibuma, kterého nejspíš čeká pořádná kocovina.