Stay - BTS Vkook texting

65. Jiminie hyung knows

Kookies pov:

Šel jsem po ulici, na sobě červené triko ukryté pod černou mikinou s klokaní kapsou a tmavé  jeany.

Lidé, kteří kolem mě procházeli, si mě měřili zvláštními pohledy. Snažil jsem se je ignorovat. Netrvalo dlouho a došel jsem ke dveřím Jiminova domu. Zazvonil jsem.

Než mi Jimin stihl otevřít, a že to trvalo dlouho, mi zavibroval mobil kvůli nové zprávě.

Tae: kdo vlastně jsi?

Goldenm: možná to dnes zjistíš, pokud máš zvukovou paměť 😉

Víc už jsem mu nenapsal. Jen ať si počká.

Za několik minut se ve dveřích objevil Jimin s nadšeným úsměvem na tváři, který ovšem rychle zhasl -a vystřídal ho zmatený výraz doplnění ještě větší zmateností v hlase.

"Proč máš, do háje, na hlavě pytel?"

"Možná aby ses měl na co ptát. Mimochodem díky za pozvání. Kdyby něco, dneska jsem Goldenm, jasný? Žádný jiný jméno nemám. Kolik lidí už tu je?"

Jimin za mnou zavřel dveře a jako úchyl do gentlemanství mi pomohl sundat mikinu, boty odložil do botníku a nabídl mi obyčejné pantofle. 

"Většina je v obýváku nebo v kuchyni.  Asi dvacet a ještě mají přijít. Čekám tak kolem třiceti, možná čtyřicet lidí. Taeho jsi zval?"

"Jo, zval."

"Poslední dobou se chová divně," rozvášnil se Jimin. "Nechodí do školy, a přitom jí ani nemá daleko od domu." Kousl se do vnitřní strany tváře. "Já mu to prostě nežeru."

Šli jsme chodbou k obýváku a já si mohl opět vychutnávat pohled na obrazy, které Jimin namaloval, když byl malý. Kdysi mi o tom vyprávěl. Vzal si do ruky tempery, vymačkával si je na ruce a ťupkal s nimi po celé kuchyni, kterou pak museli přemalovávat. Jemu to bylo líto, a tak mu koupili veliká plátna a řekli mu, ať s nimi udělá to samé, co se stěnami. Myslím, ze mi říkal, ze mu byly čtyři roky, ale jistý si nejsem.

"Co?" zeptal jsem se s pohledem zabořeným do obrazu, který při troše fantazie připomínal veverku.

Jimin zakňoural. "Vím, že jsem byl prvotřídní umělec, a že moje díla jsou díla mistra, ale teď se prosím věnuj mně."

"Ja tě poslouchám. Co mu nezereš?"

"Ty kecy o tom, jak se vydal do Japonska za svým taťkou.  Blbost. Je doma a trucuje."

Pohlédl jsem na něj stejně, jako Brumbál hleděl na lidi přes své půlměsícové brýle.

"Tak proč jsi ho zval?"

Jimin vydal divný, přiškrcený smích. "Protože po něm i po tobě budu něco chtít. A jelikož nejsem blbej, tak si ani nemysli, že mi vaše situace nedocvakla."

"Já se nikdy nezmiňoval o tvé inteligenci. Zmiňoval jsem vždycky pouze tvou výšku. Po intelektuální stránce jsi obr." Zamrkal jsem na něj, což mi oplatil znechuceným pohledem.

"Jo, a myslím, ze ti nakonec ten pytel bude k hovnu."

"Proč?"

"Kvůli tomu, co chci."

"Eh?"

Jimin vzal obě moje dlaně a koukal tam, kde si myslel, ze mám oči. Přes ten pytel je ale neviděl, a tak se mi často díval na tváře nebo na obočí.

"Chci, abyste se s Taehyungiem usmířili."