Stay - BTS Vkook texting

94. Hug

Taehyung vztal, pročechral si pyžamo a vyšel z pokoje naprosto beze slova, jako bych tam ani nebyl a jakoby nevěděl, že už jsem vzhůru a plný očekávání, že mi dá pusu na dobré ráno. Ne, že by to nevěděl. Hned po probuzení jsem si totiž všiml, že mě pozoruje, hlídá mě, střeží jako vězně ve svých nádherných očích, jejichž jiskru jsem ale poslední týden vůbec nepoznával. Pak se ale otočil a prostě vztal a odešel. Jo. Naser si, Jungkooku. Pusa nebude. Dneska už osmý den. 

Naštěstí mě od negativních myšlenek odradilo zakručení v mém břiše. Až v tu chvíli mi došlo, jak velký mám hlad. Trošku jsem kvůli přeleželým nohám zavrávoral, ale rychle jsem to vychytal, převlékl se a odkráčel z pokoje míříc do jídelny, kde jako každý den čekal Jin na dalšího člena naší skupiny, aby mu mohl dát jídlo. 

,,Dobré ráno, zajdo," vyslal ke mně Hobi svou pozitivní záři, a já mu úsměv oplatil, zatímco uvnitř jsem se profackovával za to, že jsem sám nevěděl, jestli ten úsměv nebyl trošičku falešný.  Jin mi mezitím připravil snídani - byly to dva tousty se sýrem, kupa rajčat a pár koleček okurky. Poděkoval jsem mu, Jin přikývl a popřál mi dobrou chuť. Otočil jsem se na své obvyklé místo vedle Taeho.

Došel jsem k němu a sedl si. 

"Dobré ráno, Taehyungie," řekl jsem přesvědčen, že tady už mně ignorovat nemůže, a zakousl se do toustu. Těsto bylo ještě horké a sýr se natahoval jak staré triko. 

Odpovědi jsem si nedočkal. Dostal jsem jen pohled na jeho záda, když odcházel dát talíř do kuchyně. 

"Udělal jsem něco, Tae?"

Tae, očividně mě nevnímaje, odkráčel zpátky do pokoje. 

"Jez, Kookie, vystydne ti to."

Promiň, Jine, chtěl jsem říct, ale bál se. Přešla mě chuť.

Položil jsem toust na talíř a s provinilým, smutným pohledem na něj rychle kouknul. Rychle jsem však oči zase sklopil. 

"Jez," zopakoval Jin.

"Počkej, lásko, myslím, že s ním něco je," ozval se Namjoon, když se na mé tváři zaleskly první slzy. Utřel jsem si je do rukávu. 

Z druhé strany stolu zavrzala židle a klapavé kroky se přibližovaly ke mně, až jsem periferním viděním zaregistroval někoho stát vedle mně. Ten někdo se ke mně sklonil a pohladil mně po zádech. 

"Copak se děje, zlatíčko?" 

Byl to Jinův hlas. 

Chtěl jsem mu odpovědět, říct mu, že všechno to s Taem jde hezky rychle do háje. Ale dřív, než jsem stihl otevřít pusu a vylít si srdíčko, se z předsíně ozvalo cinkání klíčů.  

Jin mně pohladil po hlavě. Konečně jsem se donutil na něj pohlédnout. Měl v očích výraz starostlivé matky. 

Ukázal jsem  roztřesenou rukou směrem na předsíň, kde zrovna bouchly vchodové dveře. 

"To-tohle se děje," zamumlal jsem a potáhl. 

Na nic jsem nečekal a vystartoval ven za Taem. Třeba ho ještě doženu a možná zjistím, co vězí za jeho chováním. Jin přirozeně vystartoval za mnou, ale nebyl dost rychlý, aby mně chytil. 

Teaeho jsem dohnal a sledoval ho nejmíň dvacet minut.

Najenou se Tae zastavil  v nějaké slepé uličce a k mému překvapení se otočil ke mně, jakoby čekal, že za ním celou cestu půjdu. Z otevřených dveří po jeho levici vyšel člověk, kterého jsem nejmíň očekával. 

Ten, kterého jsem se bál nejvíce. Můj a Jinův únosce.

Přišel k Taemu a společně se objali jako nejlepší přátelé.