Stay - BTS Vkook texting

89. No freedom

Chtěla jsem tuhle kapitolu vydat už včera, ale máme doma spoustu práce okolo předělávaní jednoho "pokoje" a včera  jsem proto neměla tolik času, kolik jsem chtěla. I am sorry  🍪🍪🍪
Luv ya 🍪💚💚💚❤❤❤💚💚💚

Z pohledu nejmenované osoby:

Chlad až na kost. Prach. Rozbité umyvadlo a neusychající podlaha. Zápach,  neuvěřitelný zápach - okolí i vlastního těla.

Tři stěny z mimořádně pevného betonu a důkladné mříže. Lustr, který spíš blikal a chrčel, než svítil. Postel bez deky a polštáře, s tvrdou matrací a železnou konstrukcí. Nespalo se na tom o nic moc lépe, než na zemi.

Jídlo.  Právě mi otvorem podstrčili jídlo. Dnes to byla nějaká hloupá kaše. Jako bych se toho nenabažil dost už včera a předevčírem. Jakoby ve mně chtěli vzbudit umělé zoufalství. Jakoby chtěli docílit mého psychického zhroucení. Jídlo třikrát denně, vždy v tu samou dobu, vždy podané tím posraným okýnkem.

Vzal jsem lžíci a nabral si. Ačkoli se mi ta břečka na pohled hnusila, hlad jsem měl neskutečný. O pár minut později jsem odkládal prázdný talíř i s lžící zpátky, aby ho odnesli z mého dohledu a nepřipomínali mi, jaké hnusy z kuchyně tu musím snášet.

Procházky jen v rámci vlastní obrazotvornosti, a až na kuchtu, který mi podává jídlo, žádná společnost. Málem jsem z toho osamění zapomněl, jak se mluví, a už se mi dokonce stávalo, že když jsem nahlas mluvil sám k sobě, místo slov z mých úst vyšlo jen bublavé zamručení, asi jako když chrápe troll.

Spousta času, která se dala využít k přemýšlení. 

Zápach a voda. Všude. Zas a pořád.

Cinknutí, kterého si kuchta nevšiml, protože někomu jiného otevírali skřípající dveře. 

Ten zatraceně líbezný zvuk.

Počkat, co?

Sehnul jsem se k rohu mezi mříží a stěnou a vytáhl předmět, který mi vykouzlil široký úsměv. Aspoň budu mít navečer co dělat. 

Nebude to už jen přemýšlení. Bude to akce propletená zas tím jedním a samým.

Neutuchající touhou.

Po pomstě.