Stay - BTS Vkook texting

102. Jungkook's day

Prázdniny pomalu končily, srpen přinášel prudké lijáky a bouřky a moje nálada by se dala k tomuto počasí výborně přirovnat.

I přesto, že jsem od onoho incidentu Jongina už nepotkal, mi neustále přejížděl mráz po zádech a já nemohl zahnat strach, že to, co udělal, nebylo zdaleka všechno. Že to vlastně nebyl ani začátek. Jen slabý předkrm. Byl jsem si skoro jistý, že má v úmyslu mi cestu zkřížit znovu.

Jestli jsem se na něj doopravdy připravoval, to nevím. Teď, když jsem defakto sám, nejsem už tak veselý, jaký jsem býval. Kluci si toho všimli a snažili se mi vykouzlit úsměv na tváři, ale dočkali se pouze nuceného zvednutí koutků a následného pohledu do země.

Hobiho prarodiče se ze svého výletu už vrátili, ale souhlasili s tím, že u nich doma můžeme zůstat, jak dlouho jen budeme chtít. Přeci jenom pokojů tu bylo dost a my jsme často chodili pryč, takže nás neměli věčně na krku. Byli to ale velmi přátelští lidé a myslím, že nás měli taky rádi.

Můj pokoj se moc nezměnil, pokud nepočítám vyhození všech Taehyungových věcí. Ty byly stále v předsíni ve velkém plastovém pytli, v rohu, v ideální pozici, aby si do nich člověk mohl ve chvílích největšího rozrušení bezpečně kopnout. Byly to už skoro tři týdny, co se tu ten pytel válel, ale já se na něj mimo okamžiky vzteku a s tím spojeným kopáním nedokázal ani podívat.

Pak přišel nejslavnější den Jungkookova roku. Ano, první září. Kříženec mých narozenin a začátku školního roku.

Brzo ráno jsem si znovu oblékl školní oblečení a s menší taškou odešel do té veliké budovy, kde v podstatě vše začalo. S Jiminem po boku jsem se zastavil těsně před vstupními dveřmi.

"Je mi na omdlení," přiznal jsem a nervózně se zasmál.

Jimin mě poplácal po zádech a chytil mě za ruku. "To zvládneš. Taehyung nepropadl, takže je stále o ročník výš, než ty. Klid."

"Jsi si jistý, že nepropadl?"

"Vím to. Přemluvil učitele, aby ho i s větší absencí pustili do dalšího ročníku, čímž líp pro tebe. A tak nějak přispěl i k tvému postupu, protože on nebyl jediný, kdo minulé pololetí skoro vynechal, žejo."

Sklopil jsem pohled ke svým botám. Byly to obyčejné tenisky na tkaničku.

"V té době se ještě tvářil, že mě miluje. Že mu na mně záleží."

"Teď na to nemysli. Kdyby něco, máš nás - mně, Taemina, Yoongiho a Hoseoka, Jina a Namjoona, Chanyeola, kterej...se přes prázdniny skoro neozval, ale budiž, Shindonga... se kterým je to nemlich to samý, ale určitě se na tebe nikdo nevykašle, pokud budeš potřebovat pomoc. Dobře?" Jimin mi ovinul ruku kolem ramen a povzbudivě se na mně usmál.

"Dobře," přitakal jsem a hned nato dodal: "díky, Chime."

"Nemáš vůbec zač. A padej už do třídy, za chvíli zvoní."

Rozloučil jsem se s ním a utíkal do své lavice. Byla stále stejná, jakou jsem jí nechal při své poslední návštěvě, stále ošklivá, ale funkční. Za chvíli skutečně zazvonilo a začala první hodina. Škola se táhla ještě další tři hodiny, neboť se stalo něco, co jsem nikde jinde neviděl.

Nikdy.

Nikde.

Spojili nás s vyšším ročníkem a pustili nám film. Moc jsem si z něj však neodnesl.

Soustředil jsem se na něco úplně jiného.

...love...