Stay - BTS Vkook texting

95. Game

Když se od sebe odtáhli a ruku v ruce na mě už oba pohlédli, objevil se vedle mě Jin, udýchaný, zpocený. Jednou rukou se opřel o mé rameno a druhou se zapřel o kolena. Vydýchával.

Únosce, jehož jméno jsem neznal, se na mě díval se zákeřným úšklebkem, jakým se predátor dívá na svou oběť zahnanou do kouta. Byl stále takový, jakého jsem si ho pamatoval, a jeho portrét dokonale odpovídal fotografii otištěné v oněch novinách. Vlasy měl stejně tmavé jako příslib beznaděje a oči černé jako nejhlubší sklep naplněný nenávistí a touhou někoho zničit. A s těmi sebejistě hleděl do mých, prozrazujících šok a strach.

"Překvapení," pronesl Taehyung do ticha.

Jin se narovnal a při pohledu na ty dva mi rameno stiskl ještě víc. "Myslel jsem, že jsme přátelé, Taehyungu."

"Ahhhh," protáhl Taehyung v odpověď a pohlédl na svého společníka. "Mám se rozbrečet?"

Oba naráz začali předstírat srdceryvný pláč. Po chvilce jeden po druhém přestali.

"Tak asi ne," zahihňal se Taehyung. "Jungkookie, notak, proč se neusmíváš? Dneska je nádherný den."

Když tě při tom budu moct kopnout do ksichtu, tak klidně, pomyslel jsem si a hned nato si uvědomil, že se moje rty pohybovaly v rytmu těch slov. Ale nelitoval jsem toho. Ani v nejmenším. A dost možná bych to udělal.

Taehyung zvedl obočí. "Ale ale... Nějakej drzej, ne?"

"Nech ho na pokoji," ozval se Jin. Něco mi ale říkalo, že by bylo lepší, kdyby prostě mlčel. Taehyung a... ten druhý nás obešli a zatarasili nám tak cestu ven.

"Taky, že nechám," zazubil se... s tímhle že jsem chodil? "Ale ještě předtím-"

Ten druhý chytil Jina za ruce a spoutal mu je za zády. Zatímco ho táhl k rezavému žebříku pověšenému na zdi, Taehyung a já jsme na sebe upřeně koukali. On na mně s úšklebkem a já na něj s nenávistí v očích.

"Nepokoušej. Se. Mi. Cokoli. Vysvětlovat." zasyčel jsem a praštil ho přes ruku, kterou natahoval ke mně. "Chápu to až moc dobře."

"Hmm, takže už ti došlo, že já a Jongin táhneme za jedno? Čekal jsem, že ti to nebude tak trvat."

"Kookie, prašť ho a uteč, ho-"

V místě, kde byla druhá dvojice, se ozvalo hlasitě křupnutí a výkřik. Jin pak nic neříkal. Chtěl jsem se podívat, jestli je v pořádku, ale dřív, než jsem stačil otočit hlavu, jsem taky schytal pěst.

Od Taehyunga.

Skácel jsem se k zemi, z pusy mi tekla krev smíchaná se slinami. Přitiskl jsem si dlaň na místo, kde to bolelo  nejvíce.

Pohlédl jsem vzdorovitě nahoru. Taehyung se smál.

"Kámo, podívej na něj! No nevypadá teď líp?"

Jongin se po krátičkém úsudku zasmál taky. "Je na tý svý tvářičce hezky barevnej. Jako papoušek."

"Ne... Neubližujt..te mu," řekl Jin s námahou. "Zbijte mě, p-prosím."

"To by se ti líbilo, kuchto, co?" odvětil Jongin.

Taehyung mě kopl do břicha. Netrvalo dlouho a kopance přicházely i z druhé strany, do zad, především do žeber a páteře. Schoval jsem si obličej do svých paží, abych ochránil aspoň něco.

Jin to ale nezvdal a zkusil to znovu. Tentokrát mluvil přímo k Taehyungovi.

"Vždyť... vždyť ho miluješ."

Jestli jsem se domníval, že kopance byly to nejhorší, šeredně jsem se pletl. Jeho slova totiž bolela mnohem víc.

"Jak snadné je si s vámi hrát. Jak snadné. Všemu věříte."

"Taehyungu? Co to má znamenat?" ozval jsem se já.

Sklonil se ke mně a pohladil mě po tváři.

"Přece sis nemyslel, že jsem tě miloval."